Jak se chytá Krkovice

Růžena, Opřátko a Čenda hned vyrazili. K velké skále je to pořádný kus cesty a tak nemohli dlouho otálet. Domluvili se, že budou číhat společně, a když bude potřeba, doběhne jelen pro posilu. Jelen má nejdelší nohy a je nejrychlejší. Sojka sice už předem namítala, že létá rychleji, což je pravda, jenže je to sojka Vobejda a je hrozně lekavá. Když se lekne, tak začne hned jako na lesy křičet: "Nebezpečííííí!" Vlastně křičí doslova na lesy. To by pytláka nejspíš varovalo a z číhání by nebylo nic. Číhat je přece potřeba tajně. Proto se poslední kus k velké skále zvířátka plížila velmi opatrně. Jelen Opřátko našlapoval na špičky kopýtek a rozhlížel se do všech stran, jezevec Čenda se přitiskl až skoro úplně k zemi a plížil se od stromu ke stromu, kde se vždycky na malou chvilku narovnal, aby ho nebolelo za krkem. Jen divočák Růžena se plížil dost nešikovně. Přece jen uznejte, kdo kdy viděl aby se divočák plížil. Takový nefalšovaný divočák chodí důstojně, pomalu a cestou silně funí. Růžena se sice snažil zatajovat dech a nefunět, ale každou chvilku narazil na nějakou zajímavou houbu nebo kořínek a s hlasitým pomlaskáváním se rypáčkem zaryl do země, aby si uždíbl malou svačinku. Když konečně dorazili ke skále, našli si šikovné vyvýšené

místo a číhali. Číhali tiše, ani nedutali, v korunách stromů ševelil vítr, ale jinak bylo v lese ticho. Nemuseli čekat dlouho a zaslechli nějaký šramot. Ještě víc se přitiskli k zemi a čekali co bude, v tom začal Čenda nabírat vzduch a už už to vypadlo že kýchne. Kýchnout nesměl, to bylo jasné, prozradilo by se tím, že číhají na skále. Ale jak zabránit kýchnutí? "Čendo ne, nekýchej!" šeptal Růžena. A když už to vypadlo, že kýchnutí je na spadnutí, popadl Opřátko první houbu, kterou měl po ruce a zacpal jí

Číhání na pytláka

Čendovi čenich. Čenda tak silně kýchnul, až houbě uletěla sukýnka a klobouk se jí obrátil naruby. Ale pomohlo to, houba kýchnutí tak ztlumila, že skoro nebylo slyšet. "Brrrr, cos mi to nacpal do čumáku?" ozval se Čenda, "chceš mě snad otrávit? Vždyť je to černomůrka!" "Ach pardon, příště doběhnu na vedlejší paseku pro růžovky, ale to budeš muset s kýcháním trochu počkat!" bránil se Opřátko. Růžena pozoroval, jak se šeptem hádají a dobře se bavil. "No tak, tiše, někdo se blíží," snažil se je utišit. V houští to zašramotilo, zadupalo a čím dál víc se to blížilo ke skále. Zvířátka ani nedýchala. "Co, co když nás Krkovice uvidí a něco nám udělá?" zeptal se Čenda, který měl pořád ještě v živé paměti pytlákovu past. " Pssst!" sykl Růžena, "musíme být stateční, mysli na chudinky špurily!" Zase to zašustilo a zadupalo a v tom Čenda kýchnul na celé kolo, a ještě jednou, "Hééééép- čííííí!" ozvalo se na celý les. "A máme po pytlákovi," řekl Opřátko. "To jsem tomu dal," vzdychnul Čenda. Ale nedalo se už nic dělat. "Hm, asi jsem nastydnul, někam jsem založil šálu a tak jsem chodil s holým krkem..." řekl Čenda, ale v tom to zašramotilo úplně těsně za nimi. Otočili se všichni tři jako na povel a vykulili oči. Za nimi stál ježek Cobydup a šeptal: "Můžu číhat s vámi?" "Tys nás vyděsil," oddychnul si Růžena, "co tady děláš? "Šel jsem náhodou kolem, tak jsem si řekl, že vám

pomůžu." odpověděl ježek. "A jak jsi nás našel?" divil se Opřátko. "To nebylo moc těžké, nejdřív jste se tady dohadovali tak nahlas, že by vás slyšelo i středně nahluchlý poleno, a když Čenda kýchnul, musel to slyšet i hajný ve vedlejší vesnici!" "Tak víš co?" řekl Čenda, "číhej tady dál s Růženou a Opřátkem a já si půjdu uvařit osasonkovej čaj s medem z pampelišky, jsem dějakej dastydlej a, heeeeep číííííí!" kýchnul Čenda tak silně že mu fousky na čumáčku jenom vlály. " A stejdě bych dás prozradil." A tak se Čenda vydal do své teplé nory stonat, ježek se uvelebil na skále vedle jelena, a číhali. A už za malou chvíli se dočkali. Pod skálou si to vykračoval pytlák Krkovice. Chodil od stromu ke stromu a něco hledal. "Hledá špurily," šeptnul Cobydup. Ale Krkovice se u každého stromu zastavil jen krátce a hned zase šel dál. "Co to dělá," divil se Růžena, "vždyť takhle rychle špurily nemůže ani zahlédnout, natož uslyšet." Zvířátka se pomalu plížila za ním. Když byla dostatečně blízko, slyšela jak si Krkovice pod fousy mrmlá: "Jsem to ale hlava děravá, kam jsem jenom dal ten pytel?" "Jé, on ztratil pytel," zasmál se Cobydup, co to je za pytláka popletu?" "To je pak spíš bezpytlák," řekl Růžena a Cobydup s Opřátkem si museli pevně chytit čumáčky, aby nahlas nevyprskli smíchy. Takhle se za Krkovicí plížili ještě pěkný kus lesem.

U jednoho stromu se Krkovice zastavil a zhluboka si oddychl. "Tak tady je, potvora!" Zvířátka se už lekla, že má špurilu, ale to pytlák jen konečně našel svůj pytel. Po další chvíli se dostali k lesní tůňce. Na mělčině se radostně cachtali Kvák, Kvák a Kvák. Cákali kolem sebe a pokřikovali: "Já tě chytím!" "Nechytíš, nechytíš!" volali jeden přes druhého a třetího. V tom se k nim přiblížil Krkovice nastavil pytel a chytil všechny tři. "A mám vás, špurily, to je dneska tučný úlovek!" radoval se. "Co to dělá?" podivil se Růžena, "vždyť to nejsou špurily!" "Ten pytlák je nějakej divnej, on nepozná pulce?!" divil se

Pytlák bezpytlák

Opřátko, "musíme Kváky vysvobodit dřív, než z nich budou pulčí sušenky, bez vody moc dlouho nevydrží!" Tak dál sledovali pytláka, ale ten už si to rychlým krokem vykračoval ke kraji lesa. Zvířátka se za ním nenápadně plížila, jelen vzal ježka na záda, aby pořád nezůstával pozadu a Růžena musel chvílemi popoběhnout. Na kraji lesa, u pískovny, se pytlák Krkovice zastavil. Sednul si na pařez u cesty a něco počítal na prstech. "Jedna špurila,

Pytlák a Puňťafka

dvěstě, dvě špurily čtyřista, tři špurily, třista, né pětset, né spíš šest. Tak radši ještě jednou, šest špuril, co blbnu, vždyť mám jen tři...." v tom ho z počítání vyrušil rychlý pohyb na stráni u cesty. "Á, to je ale dlouhá špurila, za tu určitě dostanu dvojnásobek!" pomyslel si a vrhnul se za ní do stráně. Zvířátka ho pozorovala z povzdálí a čekala na vhodnou příležitost, aby mohla ukořistit pytel s pulci. "Není ten pytlák úplně blbej?" zeptal se Cobydup, "Jak si někdo může splést hada se špurilou?" "Jen ho nech," řekl Růžena, "jen ať se seznámí s užovkou Punťafkou osobně, ta mu to nedaruje! A my zatím zachráníme pulce." Krkovice chvíli honil Punťafku po stráni a vždycky, když ji už skoro měl, vyklouzla mu a odplazila se náramnou rychlostí zase o kus dál. Nakonec se schovala za suchý pařez. Pytlák po ní chtěl sáhnout, ale užovka se vztyčila, zasyčela a vycenila na něho svoje ostré zuby. "Sssss," syčela zlověstně, "jen sssssi pojď blíž a já kousssssnu!" To ale Krkovice pořád ještě netušil, že nehoní velikánskou špurilu, nejspíš proto, že nikdy v životě žádnou špurilu neviděl a neví, ani jak špurily vypadají, ani jak jsou velké. Možná také jenom nerozuměl úžovkovému nářečí tak po ní znovu sáhnul. Punťafka už řekla jen: "Já jssssssem tě varovala." a zakousla se mu do nohy. Krkovice začal nadávat a prskat vzteky, skákal kolem po jedné noze.

Za chvíli se mu udělalo mdlo, zavrávoral a upadnul. "Nezdvořák jeden," odplivla si Punťafka, "sahat bez dovolení na užovky, kdo to kdy viděl, ještě že jsem si dneska nečistila zuby, to se mu kousnutí zanítí, a hned tak na mě nezapomene." Jelen Opřátko doběhl pro ostatní zvířátka. Všichni se sešli kolem skučícího pytláka a radili se, co s ním. Pařez Brtoun zatím honem naložil pulce, zabalil je do vlhkého mechu, aby nevyschli a odnesl je domů do lesní tůňky. Jejich máma, žába Pulčinela ,byla celá šťastná, že se jí Kvák, Kvák i Kvák živí a zdraví vrátili. Zvířátka chvíli chodila kolem pytláka a přemýšlela co dál. Jezevec Čenda byl pro to, aby pytláka nechali svému osudu, když už si to zavinil sám. Pytlák si to u něj už pořádně rozházel, tak nebyl vůbec ochotný mu pomáhat. Ale chorošovi se to moc nelíbilo. "Co tady s pytlákem," řekl, "bude tu ležet u cesty a skučet, ještě přiláká pozornost nějakých dalších dvounožců a ti se nám tu pak budou courat po lese." Což byla pravda, navíc vlastně pytlák Krkovice, pokud se nepočítají pulci, ještě nikdy žádnou špurilu nechytil, takže to sním nebylo zase až tak hrozné. A tak se zvířátka rozhodla, že pytlákovi dají lék, aby se rychle uzdravil, a pak ho zavedou do bažiny, aby ho tam bludičky očarovaly, a on by už nikdy nenašel cestu zpátky do lesa. Jenže potom přišla Chrunďaba s lepším

nápadem. "Pomůžeme mu," řekla, "ale musí nám slíbit, že on pomůže špurilám." To se zvířátkům ze všech nápadů zamlouvalo nejvíc, a tak dali pytlákovi vypít první dávku uzdravovacího léku, a když se mu udělalo o něco lépe, začali vyjednávat. "Hele, pytláku, my ti pomůžeme se zase docela uzdravit," řekli mu, "a ty nám za to pomůžeš zachránit špurily z města." Pytlák neměl moc na výběr, a tak souhlasil. Zvířátka mu vysvětlila, že když se špurily z lesa odnesou, tak tam chybí a les onemocní. "To jsem vůbec netušil!" řekl Krkovice, a když si pak od choroše vyslechl celý špurilí příběh, bylo mu špuril taky strašně líto. "To kdybych věděl," řekl pytlák, "nikdy bych se k chytání špuril přemluvit nenechal!" A tak zvířátka dala pytlákovi druhý posilující lektvar z osasonkového kořene. "Do zítra budeš zase skákat jako mladá srnka," řekl Opřátko, "a ráno za rozbřesku tě budeme čekat na mýtince. Všichni se tam sejdeme a společně vymyslíme plán na záchranu špuril.

Záchrana špuril

Poté, co se večer zvířátka rozešla do svých lesních pelíšků a Šnufinka utíkala domů do chaloupky, odnesl pařez Brtoun choroše Chrudoše ke stromu za pískovnu, ve kterém přebývá utečená Špurila z města. Pověsil se stromu na paty a vyprávěl jeho špurilám, o tom jak zvířátka přemohla pytláka, a o tom, že se na druhý den chystá velká záchranná výprava do města. Utečená Špurila byla nadšením celá bez sebe. "Konečně těm chudinkám někdo pomůže!" radovala se. Slíbila, že všechno bude vyprávět ostatním stromům a jejich špurilám, aby mohla na ranní mýtink přivést další špurily, které se zúčastní výpravy do města. Druhý den se zvířátka sešla na mýtince už chvíli před rozbřeskem a všichni mluvili jen o výpravě do města a o tom, jak se jim asi podaří špurily zachránit. Choroš s Brtounem přijeli rovnou od pískovny a přivezli i statečné špurily, které potřebovali pro svůj plán. Po chvilce dorazil i pytlák Krkovice a chvíli po něm přiběhla Šnufinka. "Tak, můžeme začít" zahájil choroš ranní mýtink, "v noci se mi podařilo sehnat několik špuril, které nám se záchranou pomůžou," řekl a ukázal na rozespalé špurily, které se krčily pařezu Brtounovi na zádech. Zvířátka obdivně zamručela, ale nikdo z nich si nedovedl představit, na co

budou při záchraně špuril zapotřebí další špurily. "A co ty, Krkovice, už zase můžeš chodit?" zeptal se Chrudoš. Pytlák se postavil, zvednul jednu nohu, druhou nohu a několikrát vyskočil do vzduchu. "Vidíš, jako srnka!" řekl. Choroš pokýval a pokračoval: "Tak to je dobře, to by nám dnešní plán mohl vyjít." "Tak jak na to?". "Nejdřív ze všeho se musíme dostat do města k té velké firmě." "Do města?" zeptal se vystrašeně Mrťafa, "tam je přece spousta dvounožců a rachotících plechových nestvůr, není to nebezpečné?" "Nebojte se," řekl pytlák Krkovice, "to naštěstí nebude takový problém, protože firma je na samém okraji města a za plotem firmy jsou samé louky." "Tak to tedy nebude problém," řekl choroš, "navíc nemusíme jít až k firmě všichni. V noci jsem přemýšlel koho nejlépe do města poslat, a nejlepší doprovod pro pytláka Krkovici bude ze vzduchu." "Pošleme čmochtáky?" zeptal se Čenda. "Né, čmochtáci by to všechno popletli a navíc jsou hrozně hluční," řekl choroš, "ale Pálenka s Vobejdou by mohly pytláka jistit ze vzduchu a pak by zachráněným špurilám ukázaly cestu zpátky do lesa." "To je geniální plán," radoval se Cobydup, který už si s hrůzou představoval, jak zase poletí s Chrunďabou na tom jejím prskoletu s tvrdým dopadem. "Takže můj plán, když budete souhlasit, je takový," dal se do vysvětlování choroš,

"že pytlák Krkovice naloží tady naše statečné špurily do pytle a vydá se do města. Sova Pálenka se sojkou Vobejdou jim budou dělat letecký doprovod." "Ale, ale, já tomu nerozumím," ozvala se Rašelinka, "kdo pak zachrání špurily?" "Vydrž, myško, ještě jsem to nedořekl," odpověděl Chrudoš a pokračoval. " Krkovice pak firmě nabídne ty špurily, co bude mít v pytli, a oni je zavřou do panelů." "Jé, chudinky, proč je dá té firmě, já myslel, že pytlák špurily

Záchranná výprava

osvobodí a ne že tam prodá další!" divil se Růžena. "No tak mi vysvětli, jak by se pytlák asi dostal do firmy až k panelům se špurilama, aby je mohl osvobodit!?" zlobil se Chrudoš, že mu pořád někdo skáče do řeči. "K panelům mají přístup jenom zaměstnanci. Ale ti nebudou vědět, že nové špurily nejsou obyčejné špurily, ale tajné záchranné komando. Tyhle špurily, které firma dostane dneska vědí, od Špurily, která už jednou z firmy utekla, jak se z panelů dostat ven. Takže když je zaměstnanci firmy zavřou do panelů, pomohou naše špurily těm ostatním utéct. Venku za plotem pak na ně bude čekat Krkovice a Pálenka s Vobejdou, aby jim ukázali cestu zpátky do lesa." "To je dobrý plán, ale co když panely někdo bude hlídat?" zeptala se Punťafka. "Panely nikdo nehlídá," řekla Špurila, která už jednou utekla, "špurily jsou pro dvounožce moc malé, tak malé, že je ani bezpečnostní kamery nezaznamenají." "Tak to zní dobře, řekla Štrachočka, "co kdybychom se všichni vydali alespoň na kraj lesa, abychom byli co nejblíž, kdyby bylo potřeba?" "Dobrý nápad, Štrachočko," řekl Chrudoš, "a když se hned vydáme na cestu, mohly by zachráněné špurily už dneska večer spát doma, v kořenech svých stromů!" Zvířátka si posbírala svoje saky paky, choroš nasedl na Brtouna, Krkovice nabral špurily do pytle a vydali se na druhý

konec lesa. Když došli na okraj lesa, usadila se zvířátka pod nízké smrčky na kraji louky s výhledem na město a dál už se vydal jen pytlák Krkovice s pytlem plným špuril v leteckém doprovodu sovy Pálenky a sojky Vobejdy. Zvířátka pozorovala, jak jsou pořád menší a menší, až skoro nebyli vidět, jen na obzoru kousek od města se pohybovaly jako malé tečky. "Tak a teď jim musíme držet všechny packy co máme, aby se záchrana podařila," řekl Chrudoš a protože choroš nemá packy, chytil se alespoň za Brtounův pupík a pevně ho mačkal. Pytlák Krkovice se vzácným

u vrátnice

nákladem a leteckou ochrankou zatím došel až k hlavní bráně té velké továrny na elektřinu, zazvonil na vrátného a ten ho pustil dovnitř. Vobejda s Pálenkou zatím seděly na nedalekém keři a čekaly na něj. Netrvalo dlouho a Krkovice se vrátil, pytel docela splasklý. "Klaplo, to," řekl, "všechny je ode mě koupili a ještě jsem zaslechl, že je hned nasadí do panelů." Teď musíme dozadu k plotu, co je kolem továrny, zvětšit tam díru, aby nemusely špurily lézt jedna po druhé. Tak obešli továrnu a Krkovice velkou silou zvětšil jedno uvolněné oko v drátěném plotu. Za chvíli už pod nejzadnějším panelem vystrkovaly tykadla první špurily. V tom sojka zakřičela jako na lesy "Nebezpečíííííí!" a začala lítat sem a tam jako smyslů zbavená. Špurily honem zase zastrčily tykadla a schovaly se zpátky tam, odkud vylezly. Pálenka se už už chtěla rozčilovat, že Vobejda jen plaší, ale v tom se zpoza rohu továrny vyřítil obrovský ušatý pes a běžel rovnou k plotu, kde stál Krkovice. Cenil na pytláka zuby a od tlamy mu ukapávaly sliny. "Fuj!" zavolal na něj vrátný, ale pes si nedal říct. Vrátný obešel panely, nic zvláštního neviděl, a tak se zase vrátil k bráně. "Co budeme dělat?" zeptala se Pálenka, "O psovi nikdo nemluvil!" "Zalítnu na kraj lesa poradit se s Chrudošem, vy tady počkejte," řekla Vobejda a odletěla. Sova mezi tím kroužila nad panely, aby mohla varovat další špurily,

které jedna po druhé vystrkovaly hlavy, aby se ujistily, že je vzduch čistý. "Vydržte ještě," houkla na ně, "Vobejda letěla pro posilu." Za nějakou dobu se od lesa blížila sojka zpátky a za ní přes louku hopkal zajíc Mrťafa, kočka Štrachočka, lišák Plyšák a Šnufinka. Když dorazili až ke křoví u plotu, řekla Štrachočka: "Teď půjdeme na opačnou stranu plotu, než je díra a tam budeme dráždit psa, a ty, Vobejdo, zatím dáš signál špurilám, aby rychle utekly dírou ven. Pálenko, ty zkontroluješ, jestli už jsou venku opravdu všechny špurily a přijdeš nám říct. Když bude pes štěkat moc dlouho, zase by sem přišel vrátný a mohl by si už něčeho všimnout." Za chvíli už Mrťafa, Plyšák, Štrachočka a Šnufinka dělali na psa za plotem různé kašpárky, vyplazovali na něj jazyk a všelijak se mu posmívali. Pes skákal na plot, štěkal a slintal, ale na víc se nezmohl. Zleva na něj vykoukl zajíc, schoval se, a pes se začal rozhlížet, to už na něj z druhé strany bafnul lišák a o kus dál se jako by nic procházela Štrachočka. Šnufinka využila svoje znalosti z dráždění psů ve vsi. Procházela se v bezpečné vzdálenosti kolem plotu, chvilku se zastavila a olizovala si kožíšek, potom si sedla a olízala si jednu i druhou přední tlapku, z toho byl pes úplně nepříčetný. Mezi tím se dírou v plotě ven dostávalo víc a víc špuril, v jednu chvíli nastalo u díry pozdvižení. To když jedna

ze záchranných špuril nemohla prolézt, protože byla moc vypasená. To pak pytlák tahal z venku a zevnitř ostatní špurily tlačily co jim jenom stačily síly. Nakonec to udělalo "Plop!" a špurila vystřelila z díry na louku jako bukvice z bambitky. Na louce udělala několik kotrmelců, a když se zastavila, zhluboka si oddychla, "Uff, už jsem myslela, že tam zůstanu na věky chycená!" Po chvíli už prolézala dírou poslední špurila a sova Pálenka honem letěla na kontrolu. Všechny panely byly prázdné a špurily v bezpečí za plotem. "Už jsou venku všechny!" houkla na Štrachočku,

záchrana Špuril

"Ještě, že nesvítí sluníčko," pomyslela si Štrachočka, "jinak by si určitě všimli, že nikdo nevyrábí elektřinu!" A Štrachočka se Šnufinkou s Mrťafou a Plyšákem se tichounce odplížili k ostatním. Pes je ztratil z dohledu a přestal štěkat, jen občas si ještě naštvaně blafnul. Za chvíli se už všechny špurily vzpamatovaly z divokého úprku přes psí ohradu a za doprovodu Pálenky a Vobejdy ve vzduchu se všichni vydali k lesu, kde na ně čekali ostatní. To bylo radosti, když se na kraji lesa všichni setkali. Špurily si samou radostí začaly zpívat a tancovaly kolem stromů. Když to viděl pytlák Krkovice, celý se zastyděl, že tyhle malé, milé potvůrky chtěl chytat a prodávat do otroctví. Za zpívání špuril a veselého hlaholu ostatních se zvířátka vydala přes les domů. Šnufinka si mnula packy, že zase bude mít doma co vyprávět. Borůvka s Pardíkem si na vyprávění jejích lesních dobrodružství už zvykli a moc se na ně těšili. Ona jim pak každý večer před spaním vyprávěla, co v lese prožila. Když dorazili zpátky na mýtinku, přinesl každý nějakou dobrotu k snědku a Růžena v největším rendlíku uvařil osasonkový posilující lektvar, aby se špurily rychle zotavily z nekonečného sezení v panelech a posilnily se po dlouhé cestě. Na mýtince vypukla velká oslava. Všichni, zvířátka, špurily i pytlák Krkovice, se radovali, zpívali a tancovali skoro až do rána.

Vánočka

Šnufinka zůstala na oslavě se špurilami jen chvilku. Ještě před setměním pelášila domů, aby si o ní její dvounožci nedělali starost. Před tím ale s Mrťafou ještě mluvili o oslavě, kterou už brzo chystají u ní doma, v chaloupce s Borůvkou, s Pardíkem a s dvounožci. "Když v zimě napadne sníh," vyprávěla Šnufinka, "postaví nám dvounožci do chaloupky velikou jedli, asi proto, aby se nám nestýskalo po přírodě, když je venku takové mokro a studeno a nás tam zebou pacičky." "Jedli?" divil se Mrťafa, "jak se vejde

Vánočka

do chaloupky strom?" "Vejde, ale sahá až do stropu, a krásně lesně voní," řekla Šnufinka, "na špičku přidělají dřevěnou hvězdu, na každou větvičku pověsí světýlka a kulaté třpytivé ozdoby, a taky spoustu různých dřevěných a slaměných hraček, které pak packou sundaváme a hrajeme si s nimi. Celou chaloupku slavnostně vyzdobíme a vypadá to nádherně, říkají se tomu Vánoce." "Hm, to zní hezky," představoval si Mrťafa ozdobený stromeček a vyzdobenou chaloupku. "To ale není všechno," pokračovala Šnufinka, "několik dní je potom ta vánoční oslava. Dvounožci přichystají všechny možné dobroty a uvaří ta nejlepší jídla, co znají a nám dávají ty nejlepší pamlsky, které pro nás mají připravené. Upečou spoustu cukroví a taky vánočku." "Vánočku?" vyzvídal Mrťafa "to jsem ještě nikdy neslyšel, jak se peče vánočka?" "Vánočka je taková do copánku zašmodrchaná, strašně dobrá buchta, vypadá úplně slavnostně a jsou v ní samé dobroty, hlavně mandle, ty má nejradši Pardík a rozinky, ty mám ráda já. Borůvce taky chutná vánočka, jednou ji tajně trochu ochutnala, no teda trochu, snědla skoro půl vánočky a dvounožci se zlobili, že kočky tolik sladkého nesmí." "Téda, tu vánočku bych taky rád ochutnal," pomlaskával si zajíc Mrťafa. "Jestli chceš, najdu na ní recept a přinesu ti ho, můžete ji s Růženou zkusit upéct." "No, to bych byl moc rád!" řekl

vánoční stromeček

Mrťafa a v očích se mu zajiskřilo, "Možná bychom mohli pro zvířátka taky připravit vánoční oslavu." "Jé, no to by bylo krásné, Vánoce v lese!" zasnila se Šnufinka, "to uděláme." A Mrťafa na Šnufince dál vyzvídal, co všechno se na ty Vánoce musí nachystat. "Úplně nejlepší na Vánocích je to," pokračovala Šnufinka, "že se jednou večer všichni sejdou u toho třpytivého svítícího stromečku a pod ním leží spousta krásně zabalených dárků. Ten večer dostane každý nějaký dárek. Všichni si sednou pod strom, Borůvka vybírá balíčky, očuchá je, a protože umí číst,

vánoční večeře

přečte, pro koho balíček je. A pak si všichni rozbalují svoje dárky a radují se z nich." "To musí být krása!" vzdychnul Mrťafa a se zatajeným dechem poslouchal dál. "Celé Vánoce jsou takové zvláštní, chodí k nám návštěvy, ochutnávají tu dobrou Vánočku a cukroví a každá návštěva taky přinese nějaký dárek. Naši dvounožci taky myslí na ostatní, zrovnatak každá návštěva dostane od nich dárek, a viděla jsem je taky, jak k lesu nosí dárky pro zvířátka, donesli tam jablíčka, ořechy, mrkve a seno. Asi aby srnky taky měly Vánoce." "Tak jo," řekl Mrťafa, "zítra se zvířátky domluvíme, a ty zatím doneseš recept na tu vánočku." Druhý den se sešla všechna zvířátka a Šnufinka jim všem znovu musela vyprávět o Vánocích v chaloupce. Všichni stražili uši a kulili oči, bylo vidět, že se jim nápad na lesní Vánoce tuze líbí. A nápad upéct vánočku byl tím hlavním, o čem mluvili. Když se dozvěděli, že se do vánočky přidává to nejlepší, co kdo zná, začali se předhánět se svými nápady. "Já bych do té vánočky zapletla myší ocásek, ten by se tam určitě dobře hodil." řekla Štrachočka, protože si vzpomněla, že má v zásobě ještě jeden ocásek z myši jihoamerické, který na jaře vyměnila s Čmochtáky za sklenici medu. "Jé, myš né" protestovala Rašelinka, " já bych tam dala spíš koření z kočičího fousu." Sušený kočičí fous je totiž v myším světě to nejvzácnější koření.

Vytrhnout kočce fous je totiž pro myši tuze nebezpečná záležitost. Takové sušené kočičí fousy se pak v myším světě vyvažují zlatem. Rybička Šupinka, kterou kočka Štrachočka na důležité schůzky nosí vždycky s sebou, řekla: "Já bych do vánočky určitě přidala ty nejlepší ledové bublinky, co se dají nachytat jen v zimě v potoce pod tůňkou." Pálenka se začala čepýřit, až vypadala jako koule se zobáčkem a očima: "To já," řekla s velmi důležitým výrazem v tváři, "já mám ve spíži ještě kousek vzácného lišejníku netopýřího, ten ve vánočce určitě nesmí chybět!" "Co lišejník," řekl Růžena, " já jsem si letos nasbíral čerstvé bukvice namodralé, myslím, že by s nimi byla vánočka luxusní." Bukvice namodralé se totiž dají najít jen jediný den v roce, a to na podzim, než přijde velká zima. Musí jednou přejít mrazem a pak mají neodolatelnou chuť a vůni, tedy především pokud jste prase divoké. Taky se o nich říká, že tomu, kdo je sní za úplňku, propůjčují zázračnou moc. Cobydup začal pomlaskávat, už jenom když pomyslel na dobrotu, kterou by do vánočky přidal rád on: "Já mám ve spíži v pařezu schovaný zbytek kůže z makrely, kterou jsem si přinesl ze zahrady na kraji vesnice, když tam tuhle dvounožci grilovali." řekl zasněně. Chrunďaba nabídla do vánočky svoji nejoblíbenější pochoutku, houbičky halušky. "To jsou malé, žluté

pařezové houbičky," začala vysvětlovat," "které napíchám na větvičky před svým doupětem a nechám je na vzduchu sušit. A ony jak jsou trochu červavé, tak začnou kvasit, a to je potom dobrota!" "Já bych do vánočky určitě přidal jitrovůň," řekl Opřátko a začal se labužnicky olizovat. "Kousek od potoka Ostružáku, tam kde se louka setkává s lesem, roste tahle velmi vzácná rostlinka, je to kříženec plavůně a jitrocele." vysvětlil ostatním svůj nejnovější objev, "Slyšel jsem o něm už dávno, ale nikdy jsem ho neochutnal. Až letos jsem jitrovůň poprvé našel u nás na louce, a musím říct, že chutná vskutku skvostně!" "Já bych zase do vánočky přidal svoje zlaté penízovky," řekl Brtoun "rostou mi na zádech jenom jednou za sedm let, mají jemnou kořeněnou chuť a každému jídlu dají krásnou žlutou barvu." "To já mám na zvláštní příležitosti schované svatojánské kapky," řekl Chrudoš a dodal, že to jsou stříbrné kapky rosy sbírané při měsíčku o svatojánské noci. "Já bych do vánočky rád přidal malinovou marmeládu od babičky lišky," řekl Plyšák, "to je ta nejlepší malinová marmeláda, jakou znám!" Punťafka nabídla do vánočky mleté lesklé křemínky z pískovny, "S těmi by se dala vánočka posypat, aby se hezky třpytila," řekla, "ale nevím, jestli je mám dobře namleté, aby nám pak neskřípaly mezi zuby!" Čenda by do vánočky mermomocí

chtěl přidat sušené růžovky, protože jak říká, "Lepší pochoutka než na slunci sušené růžovky na světě neexistuje." Kvák, Kvák a Kvák vzkázali po Vaškovi, že by do vánočky mohli přidat strouhaný leknín, který ještě mají schovaný v hrnečku v kuchyni. "Nasušili si ho prý do zásoby, když jim jedno léto v lesní tůňce omylem tahle vzácná rostlinka vykvetla." vyřizoval Vašek, "To já mám schované lístky vzácné masožravé kytky rosičky, ty by se do vánočky náramně hodily." dodal. "Já bych tam dala vůni z borovicového květu a smrkových výhonků," řekla Vobejda, "mám jí ještě trochu v lahvičce, šetřila jsem si ji na nějakou hodně vzácnou příležitost." "A já bych do ní přidal mladou mrkvičku, kterou mám ještě od sedláka ze vsi," řekl nakonec Mrťafa, "ta je sladká jako med a určitě by se do vánočky hodila, a navíc, je kradená, takže je vlastně tuze vzácná." Naštěstí Šnufinka přinesla na vánočku nejen recept, ale i základní přísady, protože kdo ví, jak by to jinak nakonec dopadlo. Spolu s Mrťafou a Růženou upekli první lesní vánočku na světě. Všichni ji ochutnali a moc ji chválili. Všichni řekli, že to je ta nejlepší vánočka jakou kdy jedli, což musela určitě být pravda, když ji vlastně nikdo nikdy nejedl, a rozhodli, že jakmile napadne sníh, udělají vánoční oslavu, na kterou pozvou všechny špurily, kočku Šnufinku i pytláka Krkovici.

Lesní Vánoce

Jednoho dne konečně pořádně napadl sníh. Zvířátka se zaradovala a všechna začala připravovat velkou vánoční oslavu. Mrťafa s Růženou se pustili do pečení vánočky a přípravy ostatních dobrot na vánoční hostinu. Uvařili polívku z růžovek, protože ta nesmí chybět na žádné dobré hostině. Pak taky uvařili slavnostní švestkovou omáčku, která se jí k pečenému kapradí. Kapradí upekli pro jistotu čtyři pekáče, aby se na každého dostalo. Opřátko se úplně tetelil blahem, protože kapradí namodro, jak se pečenému kapradí se švestkovou omáčkou správně říká, je jeho nejoblíbenější pochoutka. Potom ještě napekli malé placaté koláčky sluncovky, těch udělali celou hromadu. Sluncovky se dobře přikusují jen tak ke svařené šiškovici. Vůně svařené šiškovice už se taky linula po celém lese. Je to silný čaj ze smrkových výhonků, sušeného borůvčí a borovicových semínek, oslazený medem divokých včel a říznutý slavnou šiškovicí sovy Pálenky. Jelen Opřátko s veverkou Chrunďabou vybrali kousek od mýtinky hezký stromeček a začali ho zdobit vším, co v lese našli. Na vrcholek posadili tu nejkrásnější šišku, jakou měla Chrunďaba v zásobě, na větvičky pověsili rampouchy, oříšky, jeřabiny a trnky a taky ozdoby ze sena, které upletla myška Rašelinka. Šnufinka na chvíli přiběhla z chaloupky nakouknout,

jak přípravy pokračují, a vzala s sebou i nějaké lesklé ozdoby, aby byl lesní stromeček opravdu krásný. A že byl krásný, to si pište! Každé zvířátko připravilo nějaký dárek a myška Rašelinka jim doma, v teple svojí myší díry pod vyvráceným stromem, dárky balila, aby mohli pod stromeček položit nadílku tak, jak to vyprávěla Šnufinka. Už se blížilo odpoledne, když s velkým funěním dorazil pytlák Krkovice s pytlem tak plným, že ho ani nemohl

vánoční příprava

unést. Zvířátka se divila, co v něm má. "Přinesl jsem nějaké cukroví, abyste mohli ochutnat, co na Vánoce peče moje maminka, paní Krkovicová, a taky nějaký dárek, ale hlavně světýlkový řetěz na stromeček." řekl Krkovice a vytahoval dárky z pytle jako králíky z klobouku. Ze světýlkového řetězu se všichni náramně radovali, pověsili světýlka na stromeček a pak se Krkovice zeptal, "Kde tady máte zásuvky?" "Zásuvky?" divil se Opřátko, "Co to je?" "No, přece kde máte elektřinu," odpověděl Krkovice. "Ale my přece elektřinu nemáme," na to Mrťafa. "No, tak to bude problém," řekl Krkovice smutně, "bez elektřiny nebudou světýlka svítit!" Pálenka je chvíli poslouchala, pak dvakrát houkla vysokým hlasem a pod stromečkem se objevily tři špurily. "Máme přece špurily, nepotřebujeme zásuvky," řekla Pálenka. Špurily se chytly navzájem za packy, pak chytly konec zástrčky a stromeček se rozsvítil v plné kráse. "To je nádhera," vydechla Štrachočka, "to se bude Šnufince líbit!" "Teď se jen na oslavě budou muset špurily střídat ve svícení, ale to udělají jistě rády." řekla Pálenka. "Mě takhle taky občas pomáhají." "Ty si doma svítíš?" podivil se Chrudoš. "Ale né, jen když jdou špurily kolem do koruny stromu a potřebuju nabít čuchofon, tak se u mě na chvíli zastaví." odpověděla sova Pálenka. "Co je to nabít čuchofon?" ptal se Čenda, a Pálenka mu to už už

chtěla vysvětlit, když v tom přicházeli Mrťafa s Růženou, všechny tlapky plné kastrólů a misek a volali: "Honem nám pomozte, hostina je hotová, tak udělejte místo na pařezu!" Všichni se seběhli, brali jim z tlapek připravené dobroty a prostírali vánoční stůl. Vlastně pařez. A to už z chaloupky dorazila Šnufinka s velikým, krásně zabaleným balíčkem. Šnufinka položila dárek pod stromeček k ostatním balíčkům a pak taky pomáhala s přípravami slavnostní večeře. To už se ze všech stran na vánoční oslavu trousily malinké špurily, až mýtinka úplně praskala ve švech. Za chvíli seděla všechna lesní zvířátka, Šnufinka i pytlák Krkovice kolem slavnostně prostřeného pařezu, Chrudoš vyskočil Brtounovi na záda, aby oba dobře dosáhli na misky s jídlem a začala vánoční hostina. Všichni si tuze pochutnávali na dobrotách, které Mrťafa s Růženou přichystali, chválili šikovné kuchaře, a jejich hlasité mlaskání muselo být slyšet až dolů do vsi. Když se všichni najedli tak, že se sotva mohli kutálet, odkutáleli se od pařezu ke stromečku. Chvilku se dohadovali, kdo bude rozdávat dárky a nakonec to do tlapky vzala Štrachočka. Každý balíček opatrně zvedla, pečlivě ho očuchala a dala ho tomu, pro koho byl. Za chvíli každý držel v tlapkách nějaký balíček a všichni ten svůj zvědavě očichávali a pomalounku rozbalovali. To pak bylo každou chvilku slyšet

radostné vypísknutí a veselý výkřik. Všichni měli velikou radost a ze svých dárků. Dárek od Šnufinky musela myška Rašelinka schovat zpátky do krabice, protože se do něj začaly zamotávat špurily a vypadalo to, že v něm zůstanou zašmodrchané navěky. Šnufinka s Borůvkou a Pardíkem si totiž už dlouho lámali hlavy nad tím, jaký dárek by lesním zvířátkům udělal největší radost, až nakonec Borůvka vymyslela, že nejlepší bude zvířátkům

vánoční hostina

dát veliké klubíčko různobarevné měkounké vlny, aby myška Rašelinka mohla všem uplést teplé ponožky na zimu. Zvířátka se teď všechna těší, jak si v zimě zahřejí ťapičky. Zajíc Mrťafa se tuze radoval z nového puntíkovaného motýlka. Je to známý parádník a dostal ho od lišáka Plyšáka taky proto, že si kravatu při vaření dost často pokecá, tak aby měl náhradu. Punťafka dostala pruhované pyžámko s kapsou na břiše, kam si může schovat brýle na čtení. Pálenka dostala velikého teplého kulicha s bambulí, aby ji v zimě na informační borovici nezábly uši, Čenda zase dostal nové měkoučké mechové bačkůrky, no prostě každý dostal nějakou maličkost ze které se moc radoval. Šnufince dala Štrachočka sklenici medu od lesních včel a ta už se těšila, jak si doma med namažou na vánočku. Krkovice zase dostal od Pálenky velkou lahev letošní šiškovice. Největší pozdvižení ale udělal Krkovice svým dárkem pro všechna zvířátka. Když rozbalili poslední balíček s určením pro všechny, koukali nejdřív úplně překvapeně. "Co to je?" vyhrkli skoro všichni současně, až jim to Krkovice musel vysvětlit: "To je čuchofon," řekl, "čuchofonem mi můžete kdykoliv zavolat, kdyby se tu něco dělo a potřebovali jste mojí pomoc. To pak můžu rychle přijít a pomoct vám." "To je teda zázračná krabička, a jak to poznáš?" zeptal se Opřátko.

"Můj čuchofon zazvoní a já zmáčknu čudlík, tady, a uslyším vás a můžeme si povídat." odpověděl Krkovice. To se zvířátkům moc líbilo. Šnufinka se taky zaradovala: "Jé, to když budete mít čuchofon, to si budeme moct posílat čuchomesky!" "Čuchomesky?" divil se Plyšák, "co to je?" "Čuchomesky jsou takové rychlé čuchací zprávy. Třeba když budu chtít vědět, jak se máte, pošlu čuchomesku a vy mi odpovíte taky čuchomeskou, co zrovna děláte. Taky když bude nějakej mýtink, můžete mi poslat čuchomesku a já přijdu, a nemusíte posílat celou výpravu do vesnice!" Zvířátka byla celá divoká ze všech těch možností, pak sova Pálenka řekla: "No, a když budete chtít, můžete mi taky poslat čuchomesku, dostala jsem nedávno čuchofon od hajného, aby mi mohl poslat čuchomeskou, když bude chtít přijít pro další šiškovici, a od té doby čekám, až mi někdo pošle čuchomesku a pořád nic." "No, tak to tě teda taky očuchomeskujeme!" řekla Vobejda a hned začala na čuchofonu mačkat čudlíky. "Počkej, nemáš tam sovy číslo," řekla Šnufinka, "nejdřív to musíme všechno uložit, ukaž." Šnufinka chvilku mačkala čudlíky a zvířátka jen kulila oči. "Od koho je ten čuchofon?" zeptala se Šnufinka pytláka Krkovice. "Od Čuchotelu, slyšel jsem, že Ou Čůch a Pachatel mají v lese špatný signál." odpověděl Krkovice. "No, Pachatel má v chaloupce signál docela dobrý,

ale zase má dražší čuchomesky," řekla Šnufinka a zvířátka jenom vykuleně koukala. Šnufinka uložila do zvířátkového čuchofonu číslo na sovu, na Krkovici a taky do chaloupky a pak už si zvířátka čuchofon půjčovala z tlapky do tlapky, běhala s ním po lese, schovávala se za kmeny stromů a volala sově, pak zas Krkovici a když jim Šnufinka ukázala, jak se to dělá, posílala čuchomesky do chloupky Pardíkovi s Borůvkou. Potom přišla z chaloupky od Borůvky čuchomeska, že doma za chvíli začíná vánoční večeře. Šnufinka poděkovala za dárek, se všemi se rozloučila a slíbila, že večer pošle čuchomesku a zítra se se zase přijde podívat. A už si to pelášila podél potoka Ostružáku, přes louku, domů do chaloupky za Borůvkou a Pardíkem.

A zazvonil čuchofon a pohádky byl konec.



Sponzory této lesní knihy jsou čuchokomunikační společnosti:


Pachatel, Ou Čůch a Čuchotel