Pytlák Krkovice

Doma Šnufinka dlouho do noci vyprávěla Borůvce a Pardíkovi o svém novém dobrodružství. Povídala o tom, jak létala na šišce a jak zachraňovali jezevce z pytlákovy pasti a o mýtinku a osasonkovém kořeni. Borůvka s Pardíkem byli moc spokojení, jak je ta malá Šnufinka šikovná kočka. Borůvka potom navrhla, že by Šnufinka mohla Čendovi druhý den donést nějakou dobrotu na uzdravení a přichystala tu nejlepší konzervičku, kterou ve špajzu našla. A tak se druhý den Šnufinka vydala k lesu s dárkem pro Čendu. Cestou se zastavila u informačních borovic a čenichala a čenichala, podle čuchu poznala nové vzkazy, ale pořád je nedovedla přečíst. Houkala na sovu, volala ji, ale nikde nikdo. Tak se vypravila dál do lesa, že nejdřív donese Čendovi dárek. Cestou narazila na podivnou stopu a mezi stromy jako by viděla mihnout se nějaký divný stín. Ta stopa divně voněla, jako by tu vůni už někde cítila, ale nemohla si vzpomenout kde. Chvilku přemýšlela a jak tak hloubala, odkud ten čuch zná, přiběhla myška Rašelinka. Rašelinka jí řekla, že taky cítí divnou cizí stopu, že to podobně vonělo včera v té pasti, když pomáhala Čendovi vyprostit packu. "Ještě aby to tak byl ten pytlák," pomyslela si Šnufinka nahlas. "Jůůů, pytlák?" ptala se

Rašelinka, "to je ten přikrčenej divnej dvounožec s pytlem?" "Hm, asi," řekla Šnufinka, protože sama nikdy pytláka neviděla. "Tak toho jsem ráno viděla kousek odsud, míhal se jako stín mezi stromy." řekla Rašelinka. "Tak pojď rychle se mnou," řekla Šnufinka, donesu jen Čendovi dárek a pak tomu s tím pytlákem musíme přijít na kloub." Když dorazili k Čendovi, vesele si ve své noře něco kutil. Na kamnech mu bublala růžovková polívka a vonělo to přes půl lesa. "Jé, to je mi milá návštěva," uvítal Šnufinku

pytlák Krkovice

s Rašelinkou. "Před chvílí tu byl Růžena, přinesl mi čerstvou růžovku na polívku, dáte si se mnou?" A tak si Šnufinka s Rašelinkou daly výbornou růžovkovou polívku, a vyprávěly Čendovi o divné stopě a stínech mezi stromy. Při slově pytlák se Čenda otřásl strachy, přece jen se z toho včerejška ještě pořádně nevzpamatoval. Šnufinka mu vyřídila pozdravení od Borůvky a Pardíka a dala mu konzervičku, kterou přinesla. "Téda, ta je ale luxusní," řekl Čenda, "děkuju, tu si dám k večeři, už se moc těším!" Čenda se se Šnufinkou a Rašelinkou rozloučil a ve dveřích jim ještě řekl: "A s tím pytlákem, zajděte za chorošem, má přehled, třeba už taky něco slyšel!" A tak šly Šnufinka s Rašelinkou hledat choroše. Nejdřív ho nemohly najít, tak se šly podívat k té včerejší pasti, jestli se s tím čuchem Rašelinka nemýlila. U vyvráceného smrku pak našly nachlup stejný čuch jako předtím a kupodivu tam na pařezu podřimoval i choroš Chrudoš. "Vstávej, Chrudoši," zaťukala Rašelinka na pařez, "musíme se s tebou poradit o něčem moc důležitém." Pařez Brtoun se oklepal, div že choroše neshodil "Kdo mě to šimrá na břiše? To jseš ty, Chrudoši?" zeptal se a pak si všiml návštěvy, "áh, tak to vy dvě, co to tady děláte vylomeniny?" Chrudoš otevřel jedno oko, pak druhé oko a zívnul. "Promiňte, musel jsem chvíli přemýšlet." Šnufinka mu hned překotně vyprávěla

o divných stopách a stínech mezi stromy a Rašelinka přitakávala. "Hmmm," zamručel Chrudoš, "tak už je to i tady, to je špatné, to je špatné." Včera večer jsem si šel k borovicím přečíst novinky a tam jsem se vám dočetl věci..." řekl tajemně. Proto dneska číhám tady u pasti. "Číháš?" vykvikla myška "Vždyť jsi tvrdě spal!" "Ale nejdřív jsem číhal, musel jsem si zdřímnout, celou noc jsem šmíroval stromy, doufal jsem, že se něco dozvím. Pověsil jsem se jedné bříze na paty a naslouchal, o čem se teď

Šnufinka, Chrudoš a Rašelinka

v lesním podsvětí mluví." "A co ses dozvěděl?" naléhala Rašelinka. "No všechno a nic," řekl Chrudoš a nejdřív vyprávěl o nejnovější novince od informačních borovicí. Staré duby prý varují před nebezpečným rozšířením pytláků v okolních lesích. Pytláci prý mají spadeno na špurily, nosí je v pytli z lesa ven. "Špurily? A kam je nosí?" vylekaně kvíkla Rašelinka. "No to je právě to," řekl Chrudoš, "to nikdo přesně neví." Chvíli bylo napjaté ticho a pak choroš pokračoval: "Ale od břízy jsem se dozvěděl, že ten pytlák tady, ten, který udělal tu past, jak se do ní chytnul Čenda, má taky pytel a prý jde taky po špurilách." "No ale, jestli jde po špurilách, tak proč udělal tak velikou past, že se do ní chytil Čenda?" namítla Rašelinka, "špurily jsou přece docela malinké." "Taky mi to vrtá hlavou," odpověděl Chrudoš, "jo a ještě něco jsem se dozvěděl, ten pytlák co se potlouká v našem lese se prý jmenuje Krkovice." "Krkovice?" podivila se Šnufinka, "to je ale legrační jméno." "Zní to spíš strašidlácky," odporovala Rašelinka. "KR...KO...VI...CE..." opakovala tak hlubokým hlasem, že i Šnufinka musela uznat, že to opravdu zní zlověstně. "Budeme teď všichni muset mít oči na šťopkách," pravil Chrudoš, " a teď bych rád zase trochu v klidu přemýšlel." Šnufinka s Rašelinkou se vydaly zpátky k borovicím, podívat se, jestli už se nevrátila sova a hlavně, jestli už

konečně nenapsala Štrachočka. Šnufinka celou cestu přemýšlela, jak se to vlastně dělá, mít oči na šťopkách, ale nic nevymyslela, tak si řekla, že se na to někoho bude muset zeptat. U borovicí bylo ticho a po sově Pálence nebylo ani vidu, ani slechu, "Vylezu nahoru, jsem malá tak se vejdu do její dutiny, podívám se jestli nespí." řekla Rašelinka. Za chvíli už byla Rašelinka v závratné výšce a Šnufinka si dole mnula tlapky, že tak vysoko nemusela šplhat sama. Copak nahoru, to se kočkám šplhá dobře, ale dolů je to problém, zvlášť, když je kmen stromu holý, bez větví. Z přemýšlení ji vytrhl polekaný výkřik. "Fuj tys mě

strom sovy Pálenky

poděsila!" křičela rozčíleně Rašelinka, za ní z dutiny vykoukla sova Pálenka a řekla: "No tak, klídek, nechtěla jsem tě vylekat, copak můžu tušit že se mi připlížíš až do předsíně?" "Nebylas vidět, na houknutí jsi nepřišla, tak jsem se šla podívat jestli nespíš, no a místo tebe na mě z tmavé dutiny vylezla nějaká divná roura a koukala na mě velikým skleněným okem." "Ale kdeže, nespím, mám tady důležitou práci." na to sova. "Jakou máš práci?" zavolala zdola Šnufinka. "Ále, stavím si periskop. Už mě přestalo bavit pořád vylézat na světlo když si na mě někdo houkne. Takhle uvidím i z obýváku, kdo stojí pod borovicí a tolik se nenacourám." "Tak periskop, jo? To je to rourový koukadlo?" zeptala se Rašelinka. "Přesně tak,"odpověděla Pálenka, "jenže mi to zatím moc nefunguje, tuhle jsem myslela, že vidím vetřelce pod stromem a přitom jsem koukala na chuchvalec prachu a papuče pod mojí postelí. Musím tu konstrukci ještě trochu vylepšit." Šnufinka sově slíbila, že o periskopech doma něco zjistí, když jí sova pomůže přečíst nejnovější vzkazy na borovici. "Víš, čekám, jestli konečně nenapsala Štrachočka!" "No jasně, hned jsem dole," řekla sova. "Myslím, že tu Štrachočka byla, něco tady v noci sepisovala." Šnufinka byla celá rozčílená napětím a nedočkavě přešlapovala. Pálenka jí přečetla vzkaz od Štrachočky a Šnufinka z něj měla takovou radost, že jí ho

sova musela předčítat znovu a znovu. Šnufinka bláznivě poskakovala kolem borovice, vysoce zdvižený ocásek se jí třásl radostí a dokola opakovala: "Štrachočka se se mnou chce setkat! Štrachočka mě chce poznat!" A bylo jasné, že zítřejší výprava povede ke starému seníku u pískovny, ve kterém bydlí divoká lesní kočka Štrachočka.

seník v pískovně

Lesní kočka Štrachočka

Večer zase Šnufinka všechno vyprávěla doma. Dokonce se dozvěděla, jak se vlastně nosí ty oči na šťopkách. Borůvka se jí smála, že je ťunťa, a vysvětlila jí, že se to tak jen říká, když je potřeba dávat dobrý pozor a všeho si všímat. Ale Pardík se jí zastal, protože to taky nevěděl. Společně pak vymýšleli, co by Šnufinka měla přinést Štrachočce za dárek, když k ní jde poprvé na návštěvu. Nakonec se rozhodli, že jí přinese taky nějakou dobrou konzervičku, protože to určitě Štrachočka nezná a bude to pro ní vzácnost. Ráno se Šnufinka vydala na cestu, u borovic se dala lesem směrem k další vesnici, tam měla podle Štrachoččina popisu být stará pískovna. Když se Šnufince zdálo, že už jde hodně dlouho, začal i les řídnout a stromy byly menší, to byla známka toho, že se blíží na kraj lesa, tam měla podle popisu zatočit doprava a podél lesa dojít až k pískovně. Na okraji lesa byl hezký výhled daleko do kraje, byly vidět kopce kam až oko dohlédlo a všude byly samé lesy, louky a políčka a jenom sem tam nějaká vesnice, nebo hrad. Šnufinku už trochu bolely nožičky, přece jen ušla už velikánský kus cesty, tak si sedla na sluníčko a chvilku odpočívala. Taky měla pomalu chuť na něco dobrého k snědku. Mlsně pokukovala po konzervičce,

kterou nesla Štrachočce, ale zase se ovládla. "Nemůžu přece sníst dárek pro Štrachočku," pomyslela si, "přijít s prázdnýma tlapkama na návštěvu není slušné." Po chvilce další chůze narazila na písčitou cestu, která vedla dovnitř lesa, dala se dál po ní. Jaká jiná cesta by mohla vést k pískovně, než písčitá. Na konci cesty byly strmé stěny ze samého písku porostlé nízkými keři, a všude byla spousta lesních jahod a mateřídoušek. Šnufinka se hladově pustila do jahůdek, a ani si nevšimla, že ji někdo pozoruje. Zezadu se k jejímu ocásku blížil dlouhatánský had. Po chvíli se Šnufinka otočila a uviděla ho, byl kousek od ní. Had se lekl, vztyčil se a silně zasyčel, v tlamičce se mu blýskly dva dlouhé bílé zuby. Šnufinka se taky lekla, celá se naježila, nahrbila hřbet a taky zasyčela. Had ucouvl. "Co tady na mě syčíš, černý puntíkatý hade?" zeptala se Šnufinka, "Jsou to snad tvoje jahody?" "Nejsem had, jsem hadice, užovka, a syčím takhle na každého neznámého hada, chráním tak svoji pískovnu." "No to je mi pěkné vychování, syčet na kolemjdoucí," řekla Šnufinka. "Vždyť tys na mě taky syčel, neznámý hade, tak co se rozčiluješ?" řekla užovka. "Co já jsem za hada, prosím tě?" podivila se Šnufinka. "Jseš veliký, docela tlustý, asi hodně přežraný, puntíkatý had. Musel jsi spolknout nějaké veliké zvíře, podle tvaru to byla nejspíš kočka."

odpověděla užovka. "Ale já přece nejsem had, co spolknul kočku," smála se Šnufinka, "já jsem kočka!". "Takovouhle kočku jsem tady nikdy neviděla," řekla užovka, "jediná kočka tady široko daleko je kočka Štrachočka a ta není puntíkatá, ale pruhovaná." řekla. V tu chvíli si Šnufinka uvědomila, že se ani nepředstavila a honem to napravila: " Já jsem kočka Šnufinka, z chaloupky na konci louky za lesem. A jak říkají tobě, užovko?" "Já jsem užovka Punťafka a pískovna je můj dům." "To je divné, nevěděla

užovka Punťafka

jsem, že existují puntíkaté užovky," podivila se Šnufinka. "A já zase nevěděla, že existují puntíkaté kočky!" odpověděla Punťafka. A obě se tomu zasmály. "Hledám kočku Štrachočku, nevíš kde tady stojí opuštěný seník?" zeptala se Šnufinka. "Aha, ty jdeš za Štrachočkou, ta bydlí támhle, vidíš, za smrčkem vykukuje kousek střechy seníku," řekla Punťafka, "ale raději nechoď moc blízko, Štrachočka tam má hlídací divoké včely." "Neboj, Štrachočka mě čeká, tak na mě snad nevypustí včely, ne?" "Nevím, ony si ty včely dělají co chtějí, raději si dej pozor." řekla Punťafka. Šnufinka se vydala k seníku a když byla těsně u vchodových dveří, začaly se kolem ní rojit včely a bzučet na poplach, ale nic jí nedělaly, tak zůstala klidná a dělala, jako by si jich nevšímala. Dveře byly pootevřené a tak do nich Šnufinka strčila packou, až byly otevřené dokořán. Vešla do útulné světničky a včely vešly s ní, na zdi visely hodiny se závažím ze šišek a tichounce tikaly, v kamnech příjemně praskal oheň a na stole stála sklenice, ve které plavala rybička. "Á, pohoštění," nahlas se zaradovala Šnufinka. Když to včely uslyšely, slétly se kolem sklenice a začaly rybičku hájit, až sklenice nebyla vůbec vidět, jen uprostřed stolu bzučel veliký včelí roj. To už do světničky z vedlejší místnosti vstoupila veliká, pruhovaná kočka. Obě kočky se k sobě nejdřív přiblížily,

začenichaly a otřely se bokem jedna o druhou. Včely mezitím bzučely jako na poplach: "Chtěla sežrat rybičku," žalovaly, "myslí si, že to je pohoštění!" Kšá, ven do boudy u dveří, bando jedna! Šnufinka je host, tak se k ní chovejte slušně, a co jsem vám říkala? Žalovat se nemá!" napomenula je Štrachočka a mávnutím packy je vyhnala z místnosti a jenom pro jistotu představila Šnufince svoji cvičenou rybičku Šupinku. "No, tak tě tu u nás vítám, kočko Šnufinko, takhle tedy vypadáš, představovala jsem

u kočky Štrachočky

si tě větší. Pojď, posaď se tady ke stolu, určitě tě bolí nožičky, je to sem pěkná dálka, viď?" řekla Štrachočka. "Taky tě ráda vidím, Štrachočko, máš to tady útulné, a máš pravdu, jsem z cesty celá ucabrtaná. Na, tady jsem ti přinesla něco na zakousnutí." řekla Šnufinka a podala Štrachočce konzervičku. "Děkuju ti, dáme si ji hned ne?" řekla Štrachočka, a Šnufinka byla moc ráda, protože měla už hlad jako vlk a ta rybička ve skle ji tuze lákala. Štrachočka otevřela konzervičku a každé dala trochu

kočka Štrachočka

do mističky, postavila na stůl také mističku s medem a nabídla Šnufince: "Nabídni si, to je domácí." dala trochu do mističky, postavila na stůl také mističku s medem a nabídla Šnufince: "Nabídni si, to je domácí." Pak už bylo slyšet jen pomlaskávání. Štrachočce konzervička moc chutnala. "Tak to je to nejlepší jídlo, který jsem kdy jedla." řekla. Šnufinka se zase olizovala až za ušima, jak jí chutnal domácí med a řekla: "To je to nejlepší jídlo, co jsem kdy jedla!" Když se najedly, začaly si důkladně olizovat kožíšky a při tom si povídaly o všem možném, o bydlení v lese a bydlení v chalupách, o Borůvce a Pardíkovi, o lesních zvířátkách, o dvounožcích, a o pasti na jezevce Čendu. A tak přišla řeč na pytláka. Štrachočka taky věděla o pytlákovi a o tom, že jde po špurilách. "Slyšela jsem," řekla Štrachočka, "že v našem lese žije jedna Špurila, která jednomu pytlákovi utekla a našla cestu zpátky." "Tu musíme najít!" zaradovala se Šnufinka, "Ta by nám mohla objasnit, proč pytláci špurily chytají a kam je nosí!" Jenže Štrachočka jí vysvětlila, že najít v lese jednu malinkatou špurilu je jako hledat jehlu v kupce sena. Zhola nemožné. Štrachočka Šnufince vysvětlila i to, že špurily jsou malinkaté potvůrky, které žijí v kořenech stromů a se stromy si tiše povídají, v noci spí u jejich kořenů, a přes den se vyšplhají až do konečků větví

a do listí, kde chytají sluníčkové paprsky a dodávají stromům sílu růst. Díky nim taky stromy vědí, kdy mají na jaře vypučet a rozvinout listy, kdy mají kvést, a kdy na podzim listy zase shodit a uložit se k zimnímu spánku. Bez špuril by byly stromy zmatené a dlouho by nepřežily. "Takže jediný, kdo by mohl pomoci by byl choroš Chrudoš, protože umí naslouchat stromům." řekla Šnufinka. "To je moc dobrý nápad!" pochválila ji Štrachočka. "Mohl by se pověsit na nějaký strom a zkusit vyslechnout, co si mezi sebou špurily a stromy povídají. Takže musíme najít choroše." Obě kočky vyskočily a vydaly se na cestu za Chrudošem. Hledaly ho na všech obvyklých místech, ale po Chrudošovi jako by se zem slehla. U tůňky se od vážky Vaška dozvěděly, že choroš není doma, že je v hospodě. "V hospodě?" divila se Šnufinka "Žádnou hospodu jsem v lese neviděla." Štrachočka jí vysvětlila, že to je tajná hospoda, kterou si kdysi dávno otevřel divočák Růžena se zajícem Mrťafou. "Vařili tam tu nejlepší růžovkovou polívku v celém širokém okolí, ale pak na ně přišel lesní úřad kvůli hygieně." vzpomínala Štrachočka. "Jaké hyeně?" divila se Šnufinka. "Ale né kvůli hyeně, kvůli hygieně, to jako že kvůli čistotě, víš? Lesní úřad zjistil, že tam někteří hosti, hlavně zajíci, dělají bobky, kam se jim zlíbí. A podle lesního úřadu musí mít každá lesní hospoda svůj oddělený

záchod. Jenže ti zajíci chodili hned kousek od stolu, no. A tak hospodu Růženovi a Mrťafovi zavřeli." "To je smutné," řekla Šnufinka, "nemohli to těm zajícům nějak vysvětlit?" "Zajícům to nevysvětlíš, bobkují kudy chodí, už jsou prostě takoví." odpověděla Štrachočka a vysvětlila Šnufince, že teď je hospoda soukromá to je podobné jako by byla tajná. Když mají zvířátka chuť, domluví se, a Růžena s Mrťafou uvaří růžovkovou polívku a všechny pozvou. A zrovna dneska to asi tak je, koukej, už jsme tady. Šnufinka se Štrachočkou vešly do hospody a sedly si ke stolu s chorošem Chrudošem. Domluvily s ním, že ho večer Brtoun donese za pískovnu, kde bude naslouchat stromům, aby vyzvěděl něco o té utečené Špurile. Šnufinka podruhé v životě jedla růžovkovou polívku a ta jí tak chutnala, až se jí dělaly boule za ušima. Když to viděla Štrachočka, řekla: "Když ti tak chutná, přimluvím se u Mrťafy, aby ti na ní dal recept." A tak Šnufinka šla večer domů s plným bříškem a ještě měla recept na tu nejbáječnější růžovkovou polívku.

recept zajíce Mrťafy

recept zajíce Mrťafy

Špurily

Šnufinka měla doma s růžovkovou polívkou veliký úspěch. Od té doby, co přinesla recept, chtěli ji Borůvka s Pardíkem vařit skoro každý den. Lišák Plyšák naučil Šnufinku v lese hledat růžovky a hlavně jí naučil, že ne všechny houby jsou jedlé, a že některé jsou dokonce docela nebezpečné. Vysvětlil jí, že opravdové růžovky jsou vždycky růžové a že sukýnku nikdy nemají čistě bílou. Čistě bílou sukýnku mají totiž jiné, jedovaté houby, po kterých každého tuze bolí bříško. Jmenují se černomůrky a jsou růžovkám docela podobné. Jenže černomůrky mají na rozdíl od růžovek klobouček tmavě šedivý nebo černý a i puntíky na klobouku mají tmavší. Hlavně ale rostou černomůrky v zeleném mechu pod vysokými stromy, kdežto růžovky spíš v trávě u mladých smrčků. Šnufinka chodila do lesa skoro každý den navštěvovat svoje nové kamarády a tak domů vždycky přinesla i nějakou tu růžovku. Myška Rašelinka jí dokonce dala celý pytlík sušených můřích bobků, aby růžovková polívka chutnala jako od Mrťafy. Jednoho dne choroš Chrudoš na informační borovici přidal vzkaz, že už ví, co má pytlák Krkovice za lubem. Svolal na další den všechna zvířátka na mýtink, kde se všichni musí poradit, jak na Krkovici. Pro jistotu poslal lišáka Plyšáka, aby

doběhl do chaloupky pro Šnufinku, protože by ji to určitě taky zajímalo a mohla by mít třeba zase nějaký dobrý nápad. Plyšák se trochu bál jít tak blízko k obydlí dvounožců a tak si s sebou vzal na pomoc sojku Vobejdu, která má ze vzduchu mnohem lepší přehled o blížícím se nebezpečí. Spolu se druhý den brzo ráno vydali pro Šnufinku. Cestou na louce potkali jelena Opřátko, jak si zdobí parohy nějakou pampeliškou. "Jdeš na rande?" halekal na něj lišák Plyšák. "Pssss!" syknul Opřátko

Černomůrka a Růžovka

s kopýtkem před čumákem, "chceš, aby to za chvíli věděl celý les?" Ale sojka Vobejda naštěstí nic neslyšela, protože na kraji louky zrovna objevila strom plný zralých jeřabin a cpala se, jako by týden nejedla. Cesta do říše dvounožců proběhla hladce. Všude byl klid, nikde žádní uslintaní klackonoši ani auta či jiná nebezpečná havěť. Šnufinka měla z Plyšákovy návštěvy velikou radost a hned se s ním i s Vobejdou vydala do lesa na důležitou schůzku. Cestou nemluvili o ničem jiném, než o tom, co asi pytlák Krkovice

důležitá schůzka

může se špurilami dělat. Měli ty nejdivočejší představy, ale žádná se jim nezdála dost pravděpodobná. Když dorazili na mýtinku, bylo i tam už docela rušno. Zvířátka seděla kolem starého pařezu a vzrušeně si povídala. Všichni se dohadovali o tom, co jim asi choroš Chrudoš přijde vyprávět. Z lesa se pomalu trousili poslední příchozí. Když přisupěl i pařez Brtoun s chorošem Chrudošem na břiše, všechna zvířátka ztichla a napjatě čekala, co bude vyprávět. "Vidím, že se nás tu sešlo hodně, dokonce i Šnufinka dorazila, to mám velkou radost," řekl Chrudoš. "Tak vás tady všechny na mýtinku vítám. Jak víte, měl jsem v poslední době spoustu práce, celé noci jsem provisel na stromech, abych se dozvěděl něco o špurilách a o tom, co s nimi má pytlák Krkovice v plánu. Tak se teď hezky usaďte a dobře poslouchejte, co jsem se dozvěděl." Zvířátka se usadila a se zatajeným dechem čekala, co se dozví. Jen jelen Opřátko pořád popotahoval nosem, tak mu divočák Růžena podal svůj sváteční kapesníček z lopuchového listu, aby se vysmrkal a nerušil ostatní. "Takže," začal choroš dlouhé vyprávění, "Ta utečená Špurila vůbec nepochází z našeho lesa, z našeho lesa se podle vyprávění stromů zatím žádná Špurila neztratila. Utečená Špurila pochází z borového háje na druhém konci sousední vesnice, kde prý řádí pytláků dokonce několik. Cesta

zpátky domů do borového lesa by pro ni byla moc daleká, tak nejdřív přišla sem k nám, aby si odpočinula, a aby mohla varovat naše špurily. Špurily z ostatních lesů prý pytláci chytají do pytlů a nosí je v nich do města. Tam je prodávají do otroctví jedné velké firmě. V té firmě chudinky vystrašené špurily zavírají do velikých placatých panelů, na které ve dne svítí sluníčko a špurily tam z něj musí vyrábět elektřinu." "To se asi se někdo z té firmy dozvěděl, že špurily v lese na listech stromů chytají sluneční paprsky a dávají tím stromům sílu..." skočil chorošovi do řeči zajíc Mrťafa. "Tak to asi bude," odpověděl Chrudoš, "A co je horší, jsou tam prý nacpané jedna vedle druhé, jako sardinky v plechovce a je jim tam pekelné horko, skoro dýchat prý nemůžou. Chybí jim chladivý stín listů a ani v noci si nemůžou odpočinout jako doma v kořenech stromů, ve dne v noci musí sedět v těch panelech. A taky se jim tuze moc stýská po stromech a jsou tam hrozně smutné. Plno špuril tam prý z té úmorné práce a ze smutku onemocnělo." "Já, já tomu nerozumím," kvikla myška Rašelinka. "Co je to ta elektřtina, na co je taková elektřtina dobrá?" "Elektřina, myško, jmenuje se to elektřina," odpověděla jí kočka Štrachočka. "Elektřinu potřebují dvounožci, aby mohli v noci svítit, víš? Představ si, že dvounožci potmě vůbec nic nevidí,

a tak si musí svítit a na to potřebují elektřinu." "Aha, a jak to dělali před tím, než měli naše špurily?" zeptal se jezevec Čenda. "Vyčkejte času, však se všechno dozvíte," pokračoval Chrudoš. "Dříve elektřinu ve slunečních panelech vyráběly malinkaté stroje. Stroje nejsou živé, tak jim nevadí ani horko ani málo vzduchu, jen tak tam prostě jsou a když je potřeba, tak pracují, když to potřeba není, tak se vypnou a nic jim nechybí. Jenomže vyrobit tolik malých strojů bylo pro firmu moc drahé, tak nám z lesa kradou naše špurily."

Špurily

"Chudinky špurily!" vzdychnul vážka Vašek. "A nejhorší je," pokračoval Chrudoš, "že když pytláci stromům špurily ukradnou, tak ty stromy taky onemocní, stýská se jim, nemají si v noci s kým povídat, ale nejvíc jim chybí síla, kterou jim špurily dávají, a navíc, jsou pak celé zmatené. Slyšel jsem, že nejeden strom omylem shodil listí už uprostřed léta a jiné zase vykvetly omylem na podzim. Takové stromy pak mají veliké potíže, protože nemají dostatek síly na zimu a můžou třeba i uschnout nebo zmrznout. "To je strašné," ozvala se veverka Chrunďaba, "Představte si, že by nám uschnuly třeba informační borovice!" "Nojo, to bych taky přišla o střechu nad hlavou," přidala se sova Pálenka. "Vidím, že je vám jasné, jak velké nebezpečí nám tedy hrozí," řekl choroš a pokračoval, "když je nějaká špurila nemocná, nebo když už je moc stará a nemůže vyrábět dost elektřiny, tak ji z panelů pustí ven a nechají ji jít kam chce, jenomže špurily se tak daleko od domova a od stromů nevyznají, a na dalekou cestu domů jsou moc slabé. Často prý zmateně bloudí, a tak si většinou nakonec najdou nějaký strom ve městě, nebo kousek za městem, a tam zůstanou. Takže lesní stromy mají špuril málo a městské stromy zase moc, to pak je prý v kořenech v noci taková tlačenice, že se městské špurily naučily spát vsedě, aby se všechny vešly. Ta utečená

Špurila, která se vrátila k nám do lesa, taky jeden čas bydlela v městském stromě, ale nebyla tam moc spokojená. Prý to ve městě hrozně smrdí a je tam ve dne v noci velikánský hluk." "Jako když tady tenkrát káceli stromy?" zeptal se ježek Cobydup, "Prý daleko horší, utečená Špurila stromům vyprávěla, že ten hluk se nedá s ničím srovnat, ani s kácením stromů ne, ani s tím, když na podzim začnou troubit jeleni." řekl choroš. "Nejsilnější hluk který já znám, je když táhnou ptáci Čmochtáci na sever!" řekla veverka Chrunďaba, "to je takový rachot, že mi úplně drnčí oříšky na poličkách." "Ne, ne, nedá se to prý srovnat ani s tím, když táhnou Čmochtáci." Trval na svém Chrudoš. "A co teď budeme dělat?" zeptal se Opřátko, "Pytlák se nám toulá po lese a špurily jsou v ohrožení." "Všechny špurily hlídat nemůžeme," namítla Punťafka, "je jich strašně moc!" Šnufinka celou dobu napjatě poslouchala a přemýšlela , až najednou vyhrkla: "Mám nápad! Sice nemůžeme uhlídat všechny špurily, protože jich je moc, ale pytlák Krkovice je jenom jeden, toho bychom uhlídat mohli, ne?" Zvířátka se zaradovala, jak je Šnufinka šikovná a rozhodlo se, že od teď bude pytláka pořád někdo sledovat. "Já jsem jeho stopy cítil kousek od velké skály," řekl Růžena, "tam bychom mohli začít." "Dobře," řekl choroš, "první hlídku bude mít Růžena,

Opřátko a Čenda." Šnufinka celou dobu napjatě poslouchala a přemýšlela , až najednou vyhrkla: "Mám nápad! Sice nemůžeme uhlídat všechny špurily, protože jich je moc, ale pytlák Krkovice je jenom jeden, toho bychom uhlídat mohli, ne?" Zvířátka se zaradovala, jak je Šnufinka šikovná a rozhodlo se, že od teď bude pytláka pořád někdo sledovat. "Já jsem jeho stopy cítil kousek od velké skály," řekl Růžena, "tam bychom mohli začít." "Dobře," řekl choroš, "první hlídku bude mít Růžena, Opřátko a Čenda." A tak se divočák, jelen a jezevec vydali k velké skále číhat na pytláka Krkovici.

Čenda, Růžena a Opřátko

Sponzory této lesní knihy jsou čuchokomunikační společnosti:
Pachatel, Ou Čůch a Čuchotel