Lesní tůňka

Ráno Šnufinka ani nemohla dospat, jak moc se těšila na další výpravu do lesa. Teď, když už věděla, kudy cesta vede, nepřipadala jí ani tak dlouhá. Brzo se dostala až k informačním borovicím, tam zaklepala na kmen, ale nikdo se nezval. "Cobydupe, Chrunďabo!" volala, ale zase nic. A tak se trochu porozhlídla a znovu se pokusila vyčuchat nějaké lesní novinky, kterých bylo na kmenu borovice plno a tak lákavě voněly, ale jediné co dokázala přečíst, byl její vlastní vzkaz z předešlého dne. "To je ale divné," pomyslela si, "tolik zajímavých vůní a mě to vůbec nedává smysl. Budu se muset zeptat lišáka Plyšáka, třeba mi poradí jak správně vyčuchávat lesní vzkazy." Když u borovic nikdo nebyl, vydala se Šnufinka na další cestu k tůňce, tentokrát správným směrem, lesem podél potoka. V lese byl potok jiný, trochu temnější, širší a docela mělký, z vody vyčnívalo plno velkých kamenů, přes které se dalo přeskakovat z jednoho břehu na druhý, a tak Šnufinka radostně skákala po kamenech a zase na břeh, za chvíli zase na druhý břeh a zase zpátky. Mezi stromy probleskovaly paprsky sluníčka a tak ani nevadilo, že si už docela namočila všechny packy. Po chvilce došla Šnufinka k místu, kde potok obtékal kolem velikého kamene, kolem dokola rostlo husté

kapradí. Šnufinka se opatrně plížila kapradím, rozhrnovala před sebou listy, až najednou z kapradí vykoukla ven a před ní se jako na dlani rozprostírala tmavá lesní tůňka. "Tak tady to je," pomyslela si, "to jsem zvědavá, jak v téhle houštině najdu nějaký choroš..." Chvilku překvapeně koukala, jak nad tůňkou elegantně krouží modročerná vážka s průsvitnými křídly a pak se vydala kapradím kolem tůňky k druhému břehu. Když už si myslela, že cestu z kapradí ven nikdy nenajde, narazila na kámen a vyskočila na něj, odtamtud měla daleko lepší rozhled. "Támhle, kousek odsud je takový šikovný pařez," pomyslela si , "když dobře namířím, přeskočím na něj. Jenom aby mě zase nevystrašila sojka, to bych spadla do tůňky a kdo

Vážka Vašek

ví, jak je v ní voda hluboká!" Šnufinka se přikrčila, ocásek natáhla rovně dozadu jako kormidlo a velikým skokem přelétla až k pařezu. Naštěstí byl už trochu trouchnivý, tak do něj mohla zatnout drápky a dobře se ho chytit. "Auvajs!" ozvalo se pod ní, když se zrovna usadila, aby si olízala mokré packy. Šnufinka se rozhlédla kolem, kdo to kde mluví. "Trochu soucitu se starší osobou, jó?!" ozvalo se zase někde zpod pařezu, ale nikde nikdo. Šnufinka si stoupla a koukla se pod sebe, jestli omylem nezasedla nějakého brouka. Ale pod ní byl jen krásně měkký, omšelý pařez, který úplně sváděl k tomu si o něj nabrousit drápky. Pustila se do broušení a v tom to vypuklo. "No ták, co to, co to má znamenat?!" ozvalo se zase úplně blízko. Najednou se pařez začal otřásat a, kočky podržte se, pohybovat směrem k lesu. Šnufinka překvapeně seskočila a nespokojeně prskla: "Od kdy pařezy chodí?" "A čí ty jseš, že jsem tě tu ještě neviděl?" ozvalo se, a ze strany pařezu se otevřely dvě oči, které původně vypadaly jako dva suky. "Jé a od kdy pařezy mluví a koukají?" zajíkla se už tak překvapená Šnufinka. "Já jsem cestovní pařez Brtoun," zabručel pařez a zívnul "a tys mě právě probudila a začala jsi mi dost nevybíravě cupovat záda, bodejť bych se neozval!" "Jé, no to jsem nerada," odpověděla Šnufinka, "promiňte, pane Brtoune, já tady u tůňky hledám choroše

Chrudoše, tak jsem skočila na vyvýšené místo, byla jsem v tom kapradí úplně ztracená, nevěděla jsem, že to jsou vaše záda." Tak Chrudoše, jo?" ozval se pařez, "a kdo že ho to hledá?" "Jsem kočka Šnufinka z chaloupky na kraji louky, byla jsem u informačních borovicí a odtamtud mě sem poslala veverka Chrunďaba a ježek Cobydup." řekla Šnufinka. "A copak Chrudošovi chceš?" zeptal se nabručeným hlasem Brtoun, ale v tom se nad tůňkou spustilo úplné lesní představení. U vody to šplouchlo a mlasklo, a znovu a znovu, šplouch, mlask, šplouch mlask. Šnufinka se vylekaně přikrčila za pařezem, u tůňky se

Šnufinka, Brtoun, Choroš a Růžena

totiž bahnilo veliké divoké prase. "Neboj se ho, to je Růžena, " řekl pařez, "ten ti nic neudělá, chodí se sem občas vybahnit, aby dobře voněl" "Aha, takže divočák Růžena. Téda, to až budu vyprávět Pardíkovi s Borůvkou!" pomyslela Šnufinka. V tom se z mělké vody u břehu vynořili tři malí červíci a volali "Ahój, Růženo, udělej nám vlny!" "To jsou pulci Kvák, Kvák a Kvák," vysvětlil pařez Brtoun Šnufince, "když se tu Růžena bahní, dělá jim vlny a oni v nich dovádějí. Ale jejich máma, žába Pulčinela, to nemá moc ráda, vždycky jí to z hrnce vyšplouchá všechnu polívku." Pulci Kváci výskali radostí a vozili se na vlnách. Vážka, která před tím elegantně kroužila kolem si sedla na kapradí a volala na ně: "No tak, trochu důstojnosti, mládeži! Nebo..." "Nebo co?" zeptala se Šnufinka pařezu. "To je Vašek, vážná vážka, zakládá si na svém vzhledu a klidu a tichu lesa. Jen počkej, uvidíš jak je zklidní." Pulci si Vaška nevšímali a dál cákali a povykovali. Vašek začal kroužit těsně nad hladinou a zaříkávat: "Houba, šiška, mazec, bude z tebe žabec..." A znovu "Houba, šiška, mazec, bude z tebe žabec!" Potřetí už to opakovat nemusel, pulci se rychle schovali pod hladinou a dál si radši hráli v tichosti u dna tůňky. "Vidíš," řekl Brtoun, "Kváci se bojí, že je vážka Vašek přemění v žáby." "A přemění?" zeptala se Šnufinka. "To víš, že ne," odpověděl Brtoun, "stanou se

z nich žáby, ale až dospějí, zatím jsou to žabí děti, pulci, a tak věří kdejaké povídačce. To maminka Pulčinela je občas straší tím, že je Vašek přemění ve veliké žáby, když budou moc zlobit. Ale oni chtějí zůstat malými pulci, aby si mohli pořád jenom hrát." "Taky jsem rád, když tolik necákají," řekl Brtoun, "jsem přece jen už starší osoba a vlhko od nohou mi nedělá dobře." "Nojo, kdo by měl rád mokré nohy," pomyslela si Šnufinka a podívala se na svoje urousané tlapky. V tom okamžiku se ozvalo šplouchnutí ještě větší než před tím, a Růžena se plácal uprostřed tůňky, "Pomóct," volal Růžena nešťastně, "neumím plavat!" "Ježkovy zraky, on se nám Růžena snad utopí!" lamentoval Brtoun. Šnufinka doběhla na kraj tůňky a houkla na Růženu: "Klídek, Růženo, drž hlavu nad vodou a zadníma zkus jak je tůňka hluboká. A neplácej se tak, musíš zachovat klid." Růžena Šnufinku poslech, přetočil se na břicho a nohama zkusil najít dno. Za chvíli se už jenom smál a volal "Vždyť je tu vody jenom po krk, a já myslel že je to můj konec!" Celý mokrý vylezl ven a pořádně se oklepal. "Jseš celej?", zeptal se Brtoun, "Tys nám teda nahnal strachu!" "Jó všechno na svém místě, jenom, jé, já ztratil kytičku!" vykřikl Růžena. "Jakou kytičku?" ptal se Brtoun. "Dostal jsem od jelena sedmikrásku za ucho a jak jsem se topil spadla mi do tůňky..." řekl Růžena nešťastně. "A nemůžeš si utrhnout jinou?" navrhnul Brtoun. "No, to né,

tuhle mi dal jelen Opřátko, ta byla jedinečná..." vzlykal Růžena. Ale to už kolem prolétala sojka a volala "Neštěstííííí, stalo se neštěstíííí!" "Růžena se utopil!" "Tu znám," řekla Šnufinka, "skoro jsem kvůli ní dostala tuhle psotník, tak mě polekala, že jsem málem spadla do bažiny." "Nojo, sojka Vobejda ze všeho dělá hroznou vědu, ale hlavně, pokaždé všechno hned vykecá na celý les a při tom hrozně přehání!" řekl Brtoun. Křik sojky a povykování ostatních vzbudilo choroše Chrudoše, který dosud podřimoval Brtounovi na břiše. "Co se to tady děje?" zeptal se. "Ále, Růžena si byl zaplavat a ztratil kytičku." odpověděl mu Brtoun. "Hmmm, hmmm, od kdy Růžena umí plavat? Hmmm, to mi asi něco uteklo...," přemýšlel choroš, "no ale aspoň že tak, já už se leknul, že se stalo něco horšího," řekl, "no a proč mu kytičku nevyloví pulci? Alespoň budou trochu užiteční!" navrhnul,

pulci Kvák, Kvák a Kvák

a všichni se radovali, jaký je Chrudoš moudrý choroš. Pulci vylovili Růženovi kytičku a ten jim celý šťastný slíbil, že v neděli přijde udělat pořádné vlny. A tak se Šnufinka konečně seznámila s chorošem Chrudošem. Vyptávala se ho na Štrachočku a šišková letadla skoro až do soumraku. O letadlech choroš nic neprozradil, je to lesní tajemství, které přece nemůže vyprávět kdekomu jen tak na potkání. Zato o Štrachočce se Šnufinka dozvěděla víc, jenom její adresu se od Choroše nedozvěděla. Dostala od něho tip, že jí má napsat vzkaz na informační borovici, Štrachočka tam prý chodí vyčuchávat nové vzkazy pravidelně. Šnufinka ale namítla, že lesním vzkazům moc nerozumí. "No a co sova?" zeptal se jí Chrudoš. "Sova? Jaká sova?" podivila se Šnufinka. "No ano, sova Pálenka. Má na informační borovici dutinu a pravidelně vzkazy kontroluje, staré maže a v nových dělá pořádek. Je to její práce." pravil choroš. "Tak sovu jsem tam neviděla ani jednou," řekla Šnufinka. "No, musíš si na ni houknout, ona ti ráda vzkazy přečte a řekne ti, kam nejlépe napsat Štrachočce." poradil Šnufince Chrudoš. "Tak jo, zítra zajdu za sovou Pálenkou. Dneska už je pozdě, začíná se smrákat a já musím honem domů na večeři." řekla Šnufinka, poděkovala a celá šťastná utíkala podél potoka domů, aby si její dvounožci nedělali starost, kde se toulá po tmě.

Dopis kočce Štrachočce

Další den se Šnufinka zase vydala do lesa. Podél potoka doběhla k informačním borovicím a celou cestu usilovně přemýšlela, jak kočce Štrachočce napsat. Když dorazila k borovicím, sedla si, opřela se o kmen borovice a vyhřívala si kožíšek. Byla unavená, přece jenom je to na malou kočičku pořádný kus cesty. Tak trochu přemýšlela a občas si trochu zdřímla. Když se probudila, na čumáčku ji šimralo polední sluníčko. Honem se probrala, "Nemůžu tady přece prospat půl dne!" pomyslela si a usilovně vymýšlela co napíše. Potichu si předříkávala první věty: "Milá kočko Štrachočko,... hm, né, to nejde, nemůžu jí hned psát,

sova Pálenka

že je milá, když vlastně ani nevím, jestli milá je, tak znovu, Štrachočko, kočko, slyšela jsem o tobě mnoho... Né, to taky zní taky nějak divně, tak ještě jednou, Vážená paní Štrachočko, … ach jo, to je hrozně úřední..." Šnufinka nevěděla, jak začít. Jak tam tak bezradně seděla, rozpačitě si lízala přední packu, vzpomněla si na to, co říkal choroš Chrudoš, totiž, že informační borovice má na starost sova. "Nojo, houknu si na sovu!" řekla si a začala houkat, "Hu Huhů" "Hůhůůůů" "Sovo, jseš tam někde?" A skutečně, z dutiny ve veliké výšce vykoukla sova Pálenka a rozespale mžourala dolů na Šnufinku, "Co tě k nám přivádí a kdo jsi?" zeptala se. "Já jsem kočka Šnufinka, z chaloupky na dolním konci louky, potřebuju napsat vzkaz kočce Štrachočce a nevím vůbec jak na to, tak jsem tě chtěla poprosit, abys mi s tím pomohla." "No pomohla, pomohla, zrovna mám velmi důležitou práci, na kamnech mi bublá první letošní šiškovice, musím ji ještě stočit do lahví, takže času nazbyt nemám, no a jestlipak máš vůbec povolení sem dávat vzkazy?" zeptala se sova Pálenka. "Jaké povolení, o tom choroš nemluvil, jen říkal, že to tu máš na starosti a ..." Pálenka jí skočila do řeči: "No, to je jiná, proč neřekneš hned, že tě posílá šéf, to je úplně jiná situace. Chvíli počkej, stočím jen tu Šiškovici do lahví, odpoledne si pro jednu lahvinku přijde hajný Bezoušek.

Nechci se vytahovat, ale představ si, že tuhle říkal, že pálím nejlepší šiškovici v širokém dalekém okolí! A pošťák, ten zase říkal, že moje šiškovice je lepší než zámořský rum, co ho nalévají v hospodě dole ve vsi!" "Hmmm," zamručela Šnufinka souhlasně, ačkoli vůbec netušila, co to ta šiškovice vlastně je. Nevěděla vlastně ani co je zámořský rum, nejspíš něco hódně z daleka, a celou tu dobu, co na sovu čekala, jí hrozně vrtalo hlavou, jak se může hajný vůbec vyznat v lese, bez oušek. "Chudák hajný," přemítala Šnufinka, "jak asi o ta ouška přišel..." Ale to už se vedle ní skoro neslyšně snesla sova Pálenka, sedla si do mechu a začala diktovat. Šnufinka psala drápkem do kůry vzkaz kočce Štrachočce a když dopsala, byla s dopisem náramně spokojená. "Tak a teď musím jenom počkat, až mi Štrachočka odpoví. A pak se s ní už snad konečně setkám!" Sova Pálenka zrovna chtěla pozvat Šnufinku na trochu čerstvé šiškovice, když v tom kolem borovic tryskovou rychlostí proletěla sojka Vobejda a celá udýchaná hlásila "Neštěstííííí, stalo se neštěstíííí!" Sova jen zakroutila hlavou "Určitě zase přehání," řekla a dál vyprávěla Šnufince o léčivých, ba téměř zázračných účincích, jaké má šiškovice. Jenže chvíli na to na borovici s rachotem přistála veliká šiška a na ní seděla veverka Chrunďaba. "Stala se hrozná věc!" "Nojó, Vobejda už hlásila to svoje 'neštěstííííí', ale to dělá každý obden,

tak povídej, co se stalo?" zeptala se sova Pálenka. "Jezevec Čenda je v nesnázích. Chytil se do pytlákovy pasti, co jenom budeme dělat?!" vzdychla Chrunďaba. Sova Pálenka zapřemýšlela, "Co bychom dělali, musíme mu pomoct, jinak bude zle! Musíme svolat zvířátka a poradit se jak Čendu zachránit. Musíme se všichni sejít, kdybychom si psali vzkazy, moc dlouho by to trvalo a to už by pro Čendu mohlo být pozdě." Šnufinka tajila dech a vykuleně poslouchala, takovéhle nebezpečí z domova neznala. Sova dál snovala plány na záchranu jezevce: "Vzpomínáš si

veverka Chruňďaba

Chrunďabo, když byl choroš Chrudoš čerstvě šéfem, jak vymyslel 'mýtink'?" "No, myslíš, jak jsme se vždycky sešli na mýtince u velkého pařezu a tam jsme se radili o tom co budeme dělat, třeba když v lese těžili dřevo a zbourali jelenovi Opřátkovi dům, a nebo když přišla ta krutá zima už nebylo skoro co jíst?" zeptala se Chrunďaba. "Jo," pravila sova, "přesně to myslím, dlouho už jsme mýtink nesvolávali, zaplaťšišku nebyl důvod, ale myslím, že teď nastal ten pravý čas svolat zvířátka na další mýtink." Pálenka houkla na Vobejdu, ta se hned přiřítila a ochotně stražila svoje sojčí uši. "Poslouchej Vobejdo, dostaneš teď tuze důležitý úkol, rozneseš po lese následující vzkaz, opakuj po mě: Já, sova Pálenka, svolávám mýtink na mýtince u velkého pařezu v hodinu šustícího jehličí. Je třeba zachránit jezevce Čendu z pytlákovy pasti, všichni přijďte pomoci!" A sojka poslušně opakovala: "Já, sojka Pálenka, ehmmm, teda Vobejda, šmankote vlastně sova, ach jó, proč to musí být tak dlouhé?" "Ale no tak, Vobejdo, soustřeď se," uklidňovala ji Pálenka, "tak dlouhé to zase není, to zvládneš, jen tam nechci slyšet žádné to tvoje neštěstííííí, jinak tomu nikdo neuvěří!" Tak ještě jednou, řekla sojka: "Já, sova Pálenka, svolávám mýtink na mýtince u velkého pařezu v hodinu šustícího jehličí. Je třeba zachránit jezevce Čendu z pytlákovy pasti, přijďte všichni na pomoc!" "Vidíš, to je dobré,"

řekla sova, "tak teď upaluj a nezapomeň ani ten nejodlehlejší kout lesa, a taky na paseku zaleť, tam bude jelen Opřátko, víš, že hůř slyší." Šnufinka mezitím celá hořela zvědavostí. Strašně moc si přála jít taky na mýtink. Dlouho nikoho přemlouvat nemusela. "Víc hlav, víc vymyslí a ty už jsi tuhle zachránila kožich Růženovi když se topil, tak proč bys nepomohla znovu." řekla Chrunďaba. Šnufinka byla celá natěšená na další dobrodružství, ale jedna starost jí nedala klid: "Jenže," povídala, "jak najdu mýtinku u velkého pařezu, nikdy jsem tam nebyla a nevyznám se tady v lese tak dobře." Chrunďaba na ni mávla, "Pojď sem, je to moc daleko a za chvíli začne šustit jehličí, pěšky bys to stejně nestihla, poletíme." Šnufinka se celá tetelila, trochu radostí a trochu se taky bála. Nikdy v životě ještě neletěla. Kocour Pardík, ten už jednou letěl, prý se do chaloupky u lesa dostal z daleké země tak, že s dvounožcem přiletěl letadlem. Jednou o tom povídal, prý to byla úplně nepředstavitelně veliká plechová obluda, která spolkla strašnou spoustu dvounožců i jeho a pak se s burácením dala do pohybu. Brrr, při té představě Šnufince vstávaly hrůzou dokonce i chlupy v uších. Pak ta velikánská obluda zase všechny vyplivla a jiná, o trochu menší plechová obluda je zase schramstla a s trochu menším burácením s nimi někam spěchala, tam je

zase vyplivla a úplně nakonec se dostal do až chaloupky. Takže o létání neměla Šnufinka moc dobré mínění. Ale tady žádná veliká plechová obluda nebyla, a šišky už dobře znala, takže když na ni Chrunďaba podruhé mávla, "Tak pojď, na co čekáš?" skočila Šnufinka na větev a sedla si za Chrunďabu, "Pořádně se drž," radila Chrunďaba, "ať tě cestou někde nevysypu!" Šnufinka se pevně chytla a jak tak zblízka koukala na Chrunďabin ocásek, viděla na něm všechny ty blechy o kterých tuhle mluvil ježek Cobydup. "Co ty blechy?" zeptala se Šnufinka, "ty poletí s námi? Nerada bych si domů přinesla blechy, to by mě dvounožci zase chtěli koupat smradlavým šampónem." "Žádné strachy," odpověděla Chrunďaba, "to jsou blechy veverčí, ty na kočky nejdou!" "No jenom aby," pomyslela si Šnufinka, ale to už s šišatým rachotem dopravní šiška, Šnufinka, Chrunďaba a všechny její blechy kroužily nad lesem.

sojka Vobejda

Mýtink na mýtince u velkého pařezu

Šnufinka se držela Chrunďaby, blechy neblechy, jako klíště. Tak vysoko v životě nebyla. Koukala na vrcholky stromů shora, a když se podívala přímo pod sebe, úplně se jí zatočila hlava. "Za chvilku tam budeme!" volala Chrunďaba, aby překřičela rachot vrtule a vítr kolem uší. A skutečně, za chvilku se objevila mezi stromy světlejší paseka. Malé smrčky obklopovaly mechovou mýtinku, na které výsostně trůnil velký, mechem a lišejníky porostlý pařez. "Tak tady to je, ale jak se dostaneme zase dolů?" pomyslela Šnufinka. Než se stihla nadechnout, že se Chrunďaby zeptá, zakřičela Chrunďaba: "Drž se pevně, jdeme na přistání!" Když tohle uslyšely blechy, citelně znervózněly a začaly se jedna přes druhou překřikovat. "Přistání!?- Svatá Šiškoto! - Myslíš že to přežijeme? Bude to jako minule? -Jééé já se bojíííím! - Mamííí, já si nechci natlouct kokos! Myslím, že uděláme výsadek..." Vtom blechy rozvinuly padáky z pampeliškového chmýří, jedna po druhé vyskákaly z Chrunďabina kožichu a pomalounku se snášely k zemi. Jenže Šnufinka padák neměla, kdo kdy taky viděl kočku s padákem, že jo? Tak se pro jistotu ještě

víc přitiskla k Chrunďabě a zavřela oči. Chvíli na to žuchla dopravní šiška s velikým rachotem natvrdo do jehličí, jen kousek od měkkého přistávacího mechu. "To přistání mi zatím moc nejde..." omlouvala se Chrunďaba, ale Šnufinka se jí pořád ještě držela jako klíště, oči měla pevně zavřené a vypadala jako kdyby zkameněla. "Šnufinko? Všechno v pořádku? Už můžeš otevřít oči, jsme dole!" Šnufinka se rozhlédla, tlapky se jí ještě trochu třásly: "Uff," oddychla si hlasitě. "Teď se schovej radši tady za smrček," řekla jí

mýtink na mýtince

Chrunďaba, "ať nikoho nepolekáš, ne všichni tě tu znají a mohli by se bát přijít." Šnufinka se schovala za smrčkem a napjatě čekala, co se bude dít. "Začíná šustit jehličí," špitla Chrunďaba, jako by ho snad nechtěla vyplašit, a skutečně, jehličí na okolních stromech začalo jemňounce ševelit. Za chvíli na smrčku nad pařezem přistála sojka Vobejda: "Tak jsem to všude rozhlásila, snad dorazí včas!" Chvíli na to dosupěl na mýtinku pařez Brtoun s chorošem Chrudošem, na vrcholek stromu nad mýtinkou se usadila sova Pálenka, s rachotem a mlaskáním dorazil divočák Růžena, po chvíli na pařezu elegantně přistála vážka Vašek. "Kde je Cobydup?" zeptal se choroš Chrudoš, "Chrunďabo, zaleť pro něj, víš, že tak rychle neběhá, aby o stihnul." "Nojo, ale víš, jak nerad se mnou létá, pořád má starosti, že chytí moje blechy." řekla Chrunďaba. "Jen ať neodmlouvá, tohle je případ nouze, nějaká blecha sem nebo tam, teď je potřeba pomoct jezevci Čendovi!" odpověděl Chrudoš. A tak veverka skočila na šišku a letěla pro ježka. Mezitím dorazil i lišák Plyšák a chvíli po něm myška Rašelinka. Myška se trochu nervózně rozhlížela, jako by tušila přítomnost kočky, něco se jí nezdálo, ale nevěděla co. Šnufinka byla pořád dobře schovaná a čekala, až se všichni sejdou. Nakonec přišel jelen Opřátko a Chrunďaba znovu přistála natvrdo do jehličí i s ježkem

Cobydupem. "Porada, tedy mýtink, může začít," ujmul se řeči Chrudoš "víc se nás asi nesejde. Tákže, začal bych letošním stavem bukvic a žaludů. Jak je vám všem jistě známo, nebyl moc úrodný rok..." než to dořekl ozval se mýtinkou na protest hlasitý hukot všech zvířátek. "Ach, omluvte moji nepozornost, jistě, přehmátl jsem se v myšlénce, tak znovu, jak víte, sešli jsme se tady narychlo, abychom pomohli jezevci Čendovi z pytlákovy pasti." "Šnufinko vylez," sykla Chrunďaba, "už se tě neleknou. A choroš je dneska nějaký zmatený, tak aby na tebe nezapomněl!" Šnufinka se ukázala a choroš Chrudoš ji představil ostatním zvířátkům. Vysvětlil, že taky bude pomáhat, protože je zkušená lesní záchranářka, už totiž zachránila divočáka Růženu před utopením. Mýtinkou se vzneslo obdivné zamručení. Šnufinka byla celá nesvá, ale taky trochu pyšná. Víc nesvá, než myška Rašelinka ale docela jistě nebyla. Pak jednotlivá zvířátka dávala návrhy na to, jak jezevci Čendovi pomoct ze svízelné situace. Vážka Vašek se nabídl, že by Čendovi zazpíval, aby mu v pasti nebylo smutno. "To je sice hezké, ale moc mu to nepomůže, že jo?" poznamenal Choroš. Další návrh měl pařez Brtoun, asi měl nějakou špatnou náladu, protože pronesl něco v tom smyslu, že když se tam chytil, tak ať si tam už zůstane. To se nelíbilo nikomu. Divoké prase

Růžena by Čendovi donesl něco moc dobrého k snědku, ale sám uznal, že to by mu asi taky moc nepomohlo. Sojka Vobejda, chtěla napsat plakáty a vyvěsit je na borovice a vypsat odměnu, tomu, kdo by Čendu zachránil. Jenže to by trvalo moc dlouho, a kdoví, jestli by se jezevec záchrany vůbec dočkal. Myška Rašelinka by k pasti prohrabala tunel, ale tam by se asi jezevec nevešel. Lišák Plyšák navrhoval doběhnout pro pomoc k hajnému, jenže toho se Čenda i Plyšák tuze bojí. Ježek přemýšlel, Chrudoš přemýšlel, jelen Opřátko přemýšlel, Sova Pálenka přemýšlela, a nikoho nic nenapadalo. V tom se ozvala Šnufinka, "Už to mám! Mám nápad!" "Sem s ním!" volala zvířátka jedno přes druhé, "Jaký, jaký?" "Jelen Opřátko," pokračovala Šnufinka, "je největší a nejsilnější, má velké parohy, ten Čendu z pasti vytáhne!" Všichni se radovali, jak šikovný plán Šnufinka vymyslela. Sova Pálenka poslala Cobydupa pro posilující lektvar ze sušeného osasonkového kořene a ostatní se vydali k vyvrácenému smrku u velké skály zachránit jezevce Čendu. Když zvířátka dorazila k vyvrácenému smrku, už z dálky na ně jezevec volal: "Tady! Tady jsem! Jé to jsem ale rád že vás vidím!" Zvířátka přispěchala k Čendovi a začala ho překotně jeden přes druhého utěšovat. Šnufinka, zavelela: "Ustupte!" Zvířátka se postavila kousek stranou a napjatě čekala.

Jelen Opřátko sklonil k Čendovi hlavu a řekl, "Chytni se paroží, já tě vytáhnu." Jezevec se pevně chytil, jelen zabral, cuknul, ale nepohnul s ním ani o kousek, "Au, au, au," zasténal Čenda "Něco mi drží packu." "Vlezu tam za ním a podívám se co ho drží," řeka myška Rašelinka a zmizela v díře pod jezevcem. Už za chvilku volala: "Opřátko, teď to zkus ještě jednou!" A jelen se zapřel

záchrana Čendy

předníma nohama, jezevec se pevně chytil paroží, jelen cuknul a za velikého povyku ostatních zvířátek jelen jezevce z pasti vytáhnul. "Měls ji zaklíněnou pod nějakým kořenem, či co," hlásila myška Rašelinka, když se vyškrabala nahoru. "Pěkně mě bolí, nemůžu na ni stoupnout," řekl jezevec Čenda a seděl na zemi jako hromádka neštěstí. "Počkej," řekla sova Pálenka, "poslala jsem pro lektvar z osasonkového kořene. Kde jenom ten ježek bláznivá..." A než to dořekla, přifuněl Cobydup s lektvarem a podával ho Čendovi. "Tumáš, vypij to, to ti udělá dobře." řekl. Čenda jedním douškem vypil posilující osasonkový lektvar a trochu pookřál, "Už se cítím mnohem líp, ale packa pořád moc bolí," vzdychnul. Šnufinka se Čendovi na packu podívala a řekla: "Asi bude zlomená. To budeš muset k zvířecímu doktorovi." Zvířátka z lesa nikdy o žádném zvířecím doktorovi neslyšela a začala se vyptávat. Šnufinka jim vysvětlila, že když se zraní nějaké domácí zvířátko, dvounožci ho donesou ke zvířecímu doktorovi a ten je uzdraví. "Nojo, ale jak se tam Čenda dostane, když nemůže chodit?" namítla sova Pálenka. "Budeme to muset udělat postaru, podle staré lesní moudrosti," řekl Růžena se nabídl se, že půjde najít čerstvý osasonkový kořen. "Ten zatím každému pomohl, tak vydrž Čendo, za chvíli jsem zpátky, mám na kraji lesa svoje

originál Šiškovice

tajná místa, kde rostou krásné osasonky." A opravdu, už za chvíli se Růžena vrátil s dlouhým osasonkovým kořenem a podával ho Čendovi. Ten se samou radostí do kořene zakousl a začal prskat: "Fuj, to se nedá jíst, vždyť mi to vypálí díru do jazyku!" "Ty jseš ale ťulpas," řekla Chrunďaba, "čerstvý osasonkový kořen je přece moc silný, ten se nejí, musíš si ho přiložit na packu. Tak si Čenda na packu položil osasonkový kořen, Rašelinka mu packu i s osasonkou převázala jitrocelovými listy a za chvilku jezevec vyskočil a začal radostně běhat kolem všech zvířátek. Děkoval Opřátkovi, že ho vytáhl, a Rašelince, Růženovi a Cobydupovi... Choroš ho musel zadržet a řekl: "Hlavně Šnufince poděkuj, bez ní bychom tě tak rychle nezachránili!" A tak se Šnufinka seznámila s jezevcem Čendou a byla moc ráda, že to všechno tak dobře dopadlo.

Sponzory této lesní knihy jsou čuchokomunikační společnosti:


Pachatel, Ou Čůch a Čuchotel